Hranice, které chrání, a zkušenosti, které léčí. O BDSM s Dianou Verou Shibari
"Většina problémů v BDSM vznikne tehdy, když přehlídneš blbý pocit. Protože jsi v roli, ve změněném stavu vědomí nebo třeba v oběti. Nebo rovnou zamrzneš a tvůj protějšek si nevšimne nebo záměrně ignoruje," říká lektorka Diana Vera v rozhovoru o tom, jak na konsent v BDSM
Dlouho toužila po tom, aby si ji někdo vzal drsně a bez otázek. Chytil ji za vlasy, povalil na postel a dělal si s ní, co chtěl. Fantazie ji nakonec přivedla do vztahu, ze kterého utíkala jen díky posledním zbytkům víry v sebe. Na těle si odnesla nejen modřiny, ale i jeho iniciály vyřezané na zadku – proti své vůli.
To je část jednoho z příběhů mé knihy Hledání sexuálního grálu. Ženy, která i po dramatickém zasvěcení zůstala v submisivní roli – ale už s někým jiným a za jiných podmínek. O komentáře k tomuto příběhu jsem poprosila lektorku shibari a BDSM*, expertku na hranice Dianu Veru Shibari. Z našeho dlouhého povídání vznikl rozhovor, v němž Diana nejen odvyprávěla podobný příběh, jaká má má knižní respondentka, který je její vlastní - a vysvětlila mi řadu věcí, které jsem tak dlouho chtěla vědět. Třeba to, proč mi chodí nejvíc stížnosti na nekonsenzuální násilí nejvíc právě z oblasti, o které se říká, že se tam konsentu nejvíc daří. Ono to s tím souhlasením totiž není zas tak snadné. Tenhle rozhovor to pitvá do hloubky a může být inspirací pro nováčky i pokročilé.
(*BDSM je zkratka pro sadomasochistické erotické představy nebo chování, které je zcela dobrovolné. Je složená ze slov BD - bondáž, disciplína, DS - dominance, submisivita, SM - sadismus, masochismus.*)
Jsem vděčná za Dianinu otevřenost a ochotu mluvit o fuckupech a temných chvílích, včetně těch svých. Proč jsem chtěla mluvit právě o nich? Protože jsem velká fanynka BDSM, dost mi dalo, a nechci, aby se něco tak přínosného dělalo blbě.
Diana Vera Shibari
lektoruje prožitkové workshopy s provazy, vyučuje vázání. Působí jako profesionální riggerka, což znamená, že se věnuje japonskému stylu uměleckého svazování provazy - shibari. Poskytuje soukromé svazovací setkání - shibari sessions, které mohou mít i terapeutický přesah. Zakládá to na zkušenostech a vzdělání z oblasti regresní terapie, konstelací či tantry. Hodně pracuje právě s ženami a tématem konsentu. Snad proto, že sama, jak zjistíte o kousek níž, do BDSM vstoupila v kulisách dramatu a zneužití moci.
“Pracuju oblečená. Chvílemi skoro váhám, jestli s tím ještě patřím do erotických služeb. Nabízím hlavně know-how, zkušenost, bdělou pozornost tématům a laskavou péči duším. Ale ano, jen ta erotika vzniká v hlavě.”
Diano, kde se v lidech berou nestandardní sexuální sklony?
Lidská psychika je jako mozaika složená z vlivů, zážitků a vtisků, které se formují už v raném dětství. Někdo tomu říká trauma, někdo imprinting, jiný třeba silný moment, který v tobě něco probudil. Většina lidí, když popisují své tendence, se vrací k vzpomínkám nebo konkrétním situacím:
„Když mi byly asi dva a půl roku, hrál jsem si pod stolem a viděl tety krajkové silonky. Zaujaly mě, a od té doby mě fascinovaly všude, kam jsem se podíval. Tak jsem si na ně vytvořil fetiš.“
Říkáš, že je možné zbavit se nutkavosti. Jak to funguje? Chodí za tebou lidé právě s tímhle problémem?
Ne, většina lidí za mnou přichází proto, aby svůj kink prozkoumali a vychutnali. Jen občas potkám někoho, koho to opravdu trápí. Pokud se mě ptají, jak se nutkavosti zbavit, doporučím jim regresní terapii, která pomohla i mně. Většina lidí ale svou orientaci nebo inklinaci měnit nechce, a navíc se obecně věří, že to ani není možné.
Může BDSM pomoci s psychickými problémy nebo disbalancemi?
Může, ale já to jako hlavní účel svých setkání nenabízím. Neprodávám je jako terapeutické sezení, ale jako vázací zážitek, při kterém se může něco otevřít nebo odžít. BDSM může mít terapeutický efekt, ale samo o sobě terapií není. Je to spíš nástroj k prožitku, který člověku může pomoci něco pochopit nebo se s něčím vyrovnat.
Co když k tobě přijde někdo s hodně tvrdou zakázkou, která zní tak, že by to už nemusel přežít? Jak mu v roli dominy a riggerky můžeš pomoct?
Tu touhu musíš uspokojit jinak - ve fantazii. Ve fantazii můžeš uspokojit vše, protože náš největší sexuální orgán je v hlavě. Fantazie mohou mít velký léčebný efekt.
Chodí ke mně lidé s tím, že by chtěli nejraději uškrtit, popálit, pořezat, viset, ukřižovat, trpět, atd. Většinou stačí realizovat jen náznak toho - třeba pozici, situaci, nějakou metaforu, a to pracuje s jejich představivostí. Když to uděláš ve vysokém erotickém napětí a ve velkém emočním otevření, člověk si to prožije, aniž se musí ničit jeho tělo.
Platí to i obráceně: když nejsi emočně otevřený, nevnímáš to plně, tak to tělo můžeš až zničit, a touhu stejně neuspokojíš. Hodně lidí se nechá třeba opravdu hodně bít. Ne a ne to zlomit, duše bolí, ale rozplakat se nejde. Tak řekneš: “Ne, už ti nebudu dál ubližovat, už je to moc.” A tomu člověku dojde: “On mě vlastně chrání." A už se to uvolňuje a hrne se pláč. Tenhle “zázrak” se dá udělat jen plnou přítomností a empatií.
To je magie…
Ano, je to úžasné. Já jsem původně režisérka - dramaturgyně, ale divadlo mi nešlo. Pořád jsem měla pocit, že jsem o dveře vedle. BDSM je pro mě ideální žánr - na pomezí těla a duše. A ještě si v tom sama zahraju.
První BDSM zážitek máš v roli subinky, teď tě česká komunita zná spíš jako dominu. Je to vývoj, nebo jsi switch*?
(*člověk, který si užije obě role - submisivní i dominantní *)
Jsem switch. Už dětské fantazie byly o tom, že se to přehodí a moc se přelije. Mám takovou teorii, že jsme switch všichni, ale hrajeme roli podle toho, který pól si potřebujeme víc dosytit. Vícekrát jsem zažila, že mi protějšky hlásily, že už asi nepotřebují tolik bolesti nebo ponižování nebo že si něco zpracovaly a pak přišly na workshop třeba s novým partnerem v obrácené roli. A to je v pořádku, vždyť je to hřiště pro dospělé.
Ženy jsou často v submisivní roli, ale někdo z ní vyroste. I mně se to stalo. Jak vidíš obecně tuhle transformaci?
Nejdřív jsi dítě, pak dospělá. Většina z nás se zasekne v dětství a potřebujeme si později něco dosytit. Takže je přirozené, že se začíná v roli přijímajícího - tedy submisivní. Společnost je nastavená tak, že muž je vůdčí, takže se nedivím, že většina párů, které ke mně přijdou na lekce svazování, je ve složení ona modelka - on svazuje. Ale hromada holek je kreativních, odbojných už od dětství a táhne nás to na druhou stranu. Někdy se zasekneme, třeba protože chceme ovládat, ale nemůžeme. A podobně.
Takže to tolik nesouvisí s pohlavím?
Ano, souvisí to spíš s věkem. I mladí kluci mají submisivně laděné představy o tom, že narazí na zralou ženu. Co je tam vlastně ta dominance? To, že si ta žena v posteli řekne, co má ráda a nechá se obsluhovat? Nebo že obslouží jeho tak, že on se úplně odevzdá?
Zní to víc logicky než to, co jsem slyšela poté, co jsem zveřejnila, že jsem objevila a oblíbila si svou dominantní stránku: “Bylas subinka, budeš vždy.”
Lidi to tak říkají. Je to stejné jako se sexuální orientací. Může se měnit, ale v ten moment, kdy o sobě lidé mluví, ví naprosto jistě, že jsou hetero. Pak je potkáš za dvacet let a řeknou ti: já jsem byl vždycky bi. Ono se totiž nosí to, že musíš vědět. Co ti ještě ve veřejném prostoru odpustí, je věta: s každým jsi někdo jiný.
Slyším ze všech stran, že je málo domin. Jak to vidí domina?
To jen slyšíš nářek subíků, kteří neví, jak dominu hledat a jak se jí dvořit.
Jsou hromady aktivních žen, které chtějí zkoumat. Ale najít muže, který by je doprovodil na workshop, už je těžší. To má každý doma manželku, která to nesmí vědět, nebo v lepším případě ji sice nemá, ale svou submisivitu hodlá projevovat pouze v soukromí, pouze v posteli a pouze tobě… a už tě cpe do toho, co on od tebe chce.
Drsný start
Jak jsi vstoupila do BDSM?
Podobně dramaticky jako žena z příběhu tvé knihy. Jako otrokyně 24/7 jednoho kokota. Bylo to velmi intenzivní. On byl guru, terapeut. Jsem vděčná za to, že to bylo tak krátké. Po asi 8 týdnech mi bylo jasné, že je něco špatně, a asi po dvanácti jsem se s ním rozcházela. Vyživila jsem si s ním určité věci a objevila, jak co v dominantně-submisivním vztahu funguje. Byli jsme zamilovaní. Vedl mě, jak nejlíp uměl, ale chvílemi si myslím, že by to bylo na trestní oznámení. Navíc tuším, že to dál zkouší na další klientky.
Tys byla zpočátku jeho klientkou? Jak to začalo?
Čekala jsem na něj po první skupině. Řekl mi: Tady stůj a čekej na mě. Když všichni odešli, cosi jsme tam soukromě terapeutili a pak řekl, ať ho vykouřím. Udělala jsem to. Nevěděla jsem, že jsem ve změněném stavu vědomí, byla jsem na konstelacích poprvé. Když mi ho strkal do pusy, ptala jsem se: A teď jsi jako kdo? Terapeut, milenec, otec? Řekl: ´Já jsem všechno.´
Bylo mi jasné, že je to špatně, ale v tu chvíli jsem to nechtěla vědět.
Záhy jsem se k němu stěhovala, bylo velmi úlevné nechat si poroučet i v civilním životě, přenechat odpovědnost za svůj život někomu jinému. Vůbec mi nedocházelo, že to tak pravděpodobně nemůže fungovat pořád. Jak to sexem začalo, tak sex i první ukázal, že máme problémy. Jednoduše nevyvíjel žádnou aktivitu, aby mě uspokojil a jen se nechal obsluhovat. Nakonec mě zarazilo, až když navrhl, že si na mě vezme hypotéku.
Bylo by jednodušší, kdyby na mě místo prvního sexu vytáhl kudlu – to bych si hned vzpomněla, jak mi maminka říkala, ať chodím spát v 10 a utekla bych. Takhle mi to při tom zamilování přišlo divné až po těch pár týdnech/měsících. Skoro jsme se přizabili. Takže jestli ses chtěla ptát, může se BDSM překlopit do domácího násilí: Ano, může. Snadno.
Jak ses s tím srovnala?
Stalo se to součástí mého příběhu. Vyhnout se tomu asi nejde. Když potkáš někoho pro tebe super toxického a přitažlivost je obrovská. Podle mě nejde odolat. Prostě jdeš a odzrcadlíš si s tím člověkem, co musíš. Poučíš se a jdeš dál.
Co pomáhá z takových blbých situací?
Zdravý základ, nějaký zdravý prvek. Může to být dobré rodinné zázemí, přátelé, práce nebo vzdělání. Ale i když ho člověk má a je chytrý, nepředejde tomu, protože v sobě má určitý vklad, vzorec, vtisk, volání, který ho do těch nebezpečných situací vtáhne. A cestu ven si musí najít sám. Musí najít ten pevný bod v sobě a vytáhnout se za něj. Kdyby se subinka z tvé knihy sama nerozhodla, nedostala by se z toho.
Výhody komunit
Často se radí zkoušet BDSM praktiky v komunitě, na workshopech, a ne v soukromí. Říkáš to i ty...
Ano, jsem příznivce komunity. Podle mě je to cesta, jak se v tom uchytit bezpečně. Když vidíš, že něco funguje dalším deseti párům tak, jak to nabízí lektor, pak se to jeví jako dobrá cesta. Když vidíš, že se lidé o něčem normálně baví, taky se o tom bavíš. Když vidíš pravidla, která všichni dodržují, dodržuješ je taky. Můžeš se tam naučit, jak to dělat bezpečně, tzn. objevit své hranice a naučit se je hlídat. Učíš se nápodobou a z příběhů kolem tebe. Stejně jako v normálním životě.
Komunita jsou všichni praktikující, kteří se setkávají na různých akcích. Já jsem začínala mimo ni. Mé první vázání proběhlo na hodinovém hotelu a ve výsledku jsem z toho neměla dobrý pocit. Nedal mi aftercare, já si o ni ani neřekla a neměla to s kým rozebrat. To se ti na workshopu nestane. Tam máš šanci si to nějak zarámovat. V komunitě najdeš přátele, se kterými můžeš při civilních rozhovorech rozebírat své zkušenosti a názory. To znamená, že nejsi jen v té scénce, ale bavíš se předtím i potom a nejen se svým hracím partnerem, ale i s někým jiným.
Setkání s lidmi z komunity ti většinou alespoň rozšíří obzor, nemusíš pak objevovat Ameriku. Navíc sdílená radost - dvojnásobná radost.
Proč nechtějí někteří lidé do komunit?
Někdy protože intimní věci nechtějí dělat „na veřejnosti“. Pokud jsou s tím oba spokojení, žádný problém. Ale pak se objeví situace, kdy nemusíš vědět, co s tím. Například, jsi ochotná se nechat doma přivázat k posteli, protože je to vzrušující. Jenže u toho děláš i věci, které ti příjemné nejsou. S manželem to probrat nemůžeš/nechceš a na workshop nejdete, protože podle něj „se přece nemáte zapotřebí učit šukat“. Anebo třeba ani nevíš, jak moc je co nebezpečné a ve víru vášně děláš blbosti, a podstupuješ tak zbytečné riziko. Takhle podle mě úplně rozvoj sexuálního života vypadat nemusí. To všechno jen proto, že „intimita“ se má řešit jen doma a s partnerem?
Rozebírat zpětně věci s člověkem, který ti v té scénce hrál, je ideál, ale musíte na to být dokonale VYSTOUPENÍ Z ROLÍ. Což s manželem, co tě přivázal k posteli, moc nejde. Protože spolu máte vztah na více úrovních. Když máš problém na jedné úrovni, tak se často propisuje i do úrovní ostatních. Pak se ti těžko rozlišuje, co je ještě hra a co už civil. Rozlišit to je velmi seberozvojové, transformační.
Prostřednictvím dalších lidí a akcí máš šanci se v tom zorientovat. Je lichá představa některých, že to na akcích je pouze akční a „musíš se taky ukázat“. Sama jsi zažila workshop, tak víš, co sis představovala předtím, čeho ses obávala a jak se to pak rozplynulo. (Zažila jsem u Diany večerní ženské setkání a nikdo tam nemusel nic.)
Odbočím na chvíli od BDSM. Na komunitách obecně mě zajímá, jak v dění tam poznat, že je tam něco blbě? Protože jak už jsi popsala - stav změněného vědomí... Já si tohle pamatuju z tantrických kurzů, kdy nás lektoři nabádali, ať pak pár dní o ničem zásadním nerozhodujeme. A pak máme i v Česku řadu vyloženě manipulativních skupin (sekt), kde se dost často ovládají lidé právě přes sex. Nedávno jsme v médiích viděli důkaz, jak v partě zmanipulovaných lidí dokázaly i vysokoškolsky vzdělané ženy, i lékařka, uvěřit tomu, že lidé zmizí, když se usmrtí.
Věřit můžeš jen svým pocitům. Je fajn se koukat, jak ti to ovlivňuje CIVILNÍ život. Snadno manipulovatelní lidi se prostě stávají obětí jednotlivců nebo skupin.
Důležitý je tvůj pocit. Pokud z toho máš blbý pocit, tak do toho nechoď nebo to zastav.
Většina problémů vznikne tehdy, když blbý pocit přehlídneš, protože když jsi v roli, jsi zároveň vyplavená/ve změněném stavu vědomí, jinými slovy často nejsi schopná si říct. Jsi třeba v oběti, která si prostě nesmí říct, nic lepšího si nezaslouží a podobně. Nebo rovnou zamrzneš a tvůj protějšek si nevšimne nebo záměrně ignoruje. Pokud jen trochu můžeš, běž z té situace ven. Do civilu. Druhý den si o tom s někým promluv.
S kým mluvit:
- Když jste z role a hry venku, promluvte si určitě se svým hracím protějškem.
- Když vás to neuspokojí, promluvte si o tom s lektorem nebo jakýmkoliv kamarádem z komunity, tzn. jiným BDSM praktikujícím.
- Když to lidé dělají sami doma, můžou si promluvit s kýmkoliv, komu důvěřují. Ale nemusí to být komfortní - sdělovat své intimnosti druhým.
- Pokud nemáte přítele, který pochopí, můžete třeba na Facebooku v tematické skupině otevřít diskuzi.
- Když ale cítíte, že vám BDSM pokusy nebo cokoliv jiného ovlivňují civilní život až příliš, je to spíš na promluvu s terapeutem.
- Když dojde na nějakou párovou aktivitu, kdy vám něco nesedne, vystupte z toho do situace, kdy jste rovnocenní. Povídejte si v klidu, něco vám z toho vypadne. Třeba, jak konkrétně to chcete jinak. Když to funguje, lidé si takhle můžou být navzájem intuitivními terapeuty.
Když máte BDSM vztah 24 hodin 7 dní v týdnu - je to komplet na všech levelech, pak nemusí fungovat si v klidu druhý den sednout a pobavit se o tom. Je těžké a myslím si skoro nemožné z toho poodstoupit a dobře to vykomunikovat. Je potřeba dobrá vůle na obou stranách. Jak se to později dařilo subince z tvého příběhu. A to není vždy. A někdy to i trvá.
Většina lidí zůstane zraněných a nechce si to vyčistit, raději zůstávají v roli oběti „on mi udělal to a to“. Aftercare znamená vyříkat si to, ale do čistoty! Jenže jak je to zjitřené na všech úrovních, tak si to někdy jeden vyříkat chce, a druhý ne. Nebo mluvíte a mluvíte, ale jsou to samá obvinění a manipulace a podobně. Často je třeba se smířit s tím, že to vykomunikovat nejde a v tom vztahu nastává odmlka. Kde se to podaří vyříkat si to ke spokojenosti všech, tam se dá pokračovat.
Učíš lidi dělat to bezpečně. Mám zkušenost, že pokud jde o páry, mají o studium větší zájem ženy. Jak to vidíš ty?
Stejně. Když ke mně jdou lidi na workshop, tak je to často tak, že on jde spíš pro techniku a ona pro zážitek a neví, co čekat a jak si o to říct... a nakonec si oba odnášejí prožitek, určité společné pochopení, že je to víc o komunikaci a vyladění se na sebe než o uzlech.
Proč myslíš, že se tomu učení lidé tak brání?
Jsou za tím obyčejné lidské strachy, že je bude někdo srovnávat nebo buzerovat.
Hranice role
Vraťme se zpátky k tobě a tvému vývoji v dominu. Předpokládám, že ses nestala dominou na základě toho, cos zažila s tím prvním dominantem. Jaké byly tvé další zkušenosti?
Když jsem se rozhodla, že udělám další, šla jsem na seznamku BDSM life.cz. Jsou tam, jako všude, lidé v různých fázích vývoje a zkušenosti. Ty své další jsem realizovala, jak už jsem říkala, v hodinových hotelech po nějakém oťukávacím kafi. Naštěstí jsem většinou měla dost rozumu, abych je nepozvala k sobě domů nebo šla k nim domů.
Ale o tom, co budeme dělat, jsem nevyjednávala úplně dobře. Dělali jsme to s prvními playpartnery tak, že jsme si o tom, co budeme dělat, psali. Ti muži mě cpali do role dominy, protože chtěli svou dominu. To ale není optimum. Bylo to randění za účelem sexu, i když sex nahrazovaly kink aktivity. Jenže tam chyběl ten civil - obyčejné mezilidské sdílení „co mi to přináší“, „jak jsem se v tom cítila“. Jak se pak máš učit a poznat, co je dobře, když o tom nemluvíte?
Problém je, že není žádné univerzální dobře a špatně. Dobře je to, co vyhovuje tobě, a to se musíš naučit vnímat a mluvit o tom.
Není žádná jedna určitá univerzální hrana, co je dobře a co špatně. Vše je o dohodě. Je to pro každého zcela individuální. S jedním je to a to pro tebe ok, jednomu přešlap promineš, dalšímu ne. A i zkušený příznivce BDSM a člověk s životními zkušenostmi nemusí poznat včas, že jsi ty nebo on sám už za nějakou svou hranicí.
Říká se, že jestli se někde umí pracovat se souhlasem, je to právě v BDSM. Ale já z téhle oblasti zároveň slyšela o dost nevybalancovaných situacích, podobných, jakou si popsala i ze svého života. Jak si to mám vysvětlit?
Konsent se umí spíš tam, kde se trénuje. Když se to dělá dobře, lidé se tím kultivují. Proto je dobré, když to lidi láká, do toho prakticky jít. Přijde mi, že lidé kolem mě jsou emočně inteligentní, právě protože se vystavují těmto zkušenostem - pracují se svými hranicemi a hranicemi jiných.
Na druhou stranu mám dojem, že BDSM přitahuje větší množství nevyrovnaných lidí, nebo spíš takových, kteří si i třeba jen podvědomě chtějí prostřednictvím toho něco vyřešit. A teď nemyslím vyloženě psychicky nemocných.
Jsou i lidé, kteří BDSM používají, aby je to dostalo do těla, když mají úzkosti, deprese, ADHD, atd. Někdo chodí běhat, někdo dělá tohle.
Říkala jsi, že nevěříš v to, že může fungovat vztah BDSM all inclusive - v sexu, každodenním životě - takzvaně 24/7. Co je podle tebe lepší verze vztahu pro BDSM?
Mně osobně to dlouhodobě nefungovalo. Za mě je ideální, když se spojí dva s potřebou, kterou si uspokojí, a jdou každý spát na jinou adresu. Vyjednat kvalitní scénář pro oba, sehrát scénku, vystoupit z rolí, probrat to a vrátit se každý do civilu. Sdílet spolu víc je nesmírně složité a obdivuju každého, kdo to dokáže.
Subíkovi s dominou to bude fungovat báječně, když o sobě navzájem nic neví. On v ní bude moct vidět absolutní bohyni a ona si dá v civilu v klidu syrečky. Ale znám bezpočet párů, které to mají jinak. A tenhle model by jim neseděl nebo jim přišel nebezpečný.
Proč?
Může dojít k nějakému nedorozumění. Oddávají se sobě dva neznámí lidé.
Je to nebezpečné pro oba?
Ano, pro oba stejně. Zaprvé emocionálně. Vršci (ti v roli dominantních) to sice jen provádí a nerealizuje se to na jejich těle, ale předmětem té hry je duše. I ta dominantního v páru.
Zadruhé jde o fyzické bezpečí. Od dominy a dominanta, toho „většího“, často „aktivního“, který to zaštiťuje, čekáš automaticky, že bude rozumnější a že to povede. Že to zvládne vést na více linkách. Jedna bude ta hrací emocionální, druhá ta technická a nakonec i ta mezilidská.
A ten druhý co? Ten se nechá obsloužit a pak si bude stěžovat, že to bylo přes jeho hranice? U vázání se ukazuje úplně perfektně, jak je to bezpečí věc společná. Přijímající - tedy model - za to zodpovídá úplně stejně jako dávající - rigger (ti, kteří svazují). Když nenahlásí, že ho něco bolí nebo tlačí, jak to má vědět ten rigger? Je třeba lidi školit, že za celý průběh mohou oba.
Jak to ošetřit?
Není žádná jistota.
Dej na svou intuici. V momentě, kdy cítíš, že ti to nesedí, tak se ozvi. Nemusíš vědět proč. V seminářích vždy říkám modelkám a modelům: Děláme to proto, abychom si to užívali. Jak si to přestanete užívat a začnete třeba myslet na nějaké místo, které je přetížené, tak to řekněte. Jenomže když jsi v tom zážitku, ve stavu flow - člověk jakoby pluje, je ve hře víc věcí. Hodně lidí není schopných v ten moment říct.
Říkám všem rigerům: Většina lidí ti řekne, když je něco bolí. Ale pak je tady malé procento „sebevrahů“ a ti jsou fakt nebezpeční. Není to o tom, že by tě chtěli potopit. Oni jen v určitý moment padnou do určitého nastavení, ve kterém se stane, že ty jim nechtěně ublížíš. A pak vyplujou - opadne ten stav mysli, a začnou mluvit o tom, že kvůli tobě měli bolavou ruku, otřes mozku, že ses o ně nepostaral, neptal ses. Ale ty ses ptal, odcházeli v pořádku.
Pak se taky stává, že dojde na zranění, je to vykomunikované, ale špatně, na obou stranách. To vypadá tak, že přijímající o zranění řekne a zlehčí to: "Když se kácí les, lítají třísky". Nebo řekne jinou blbost. A ten dávající si řekne „aha, tak to není nic vážného“. Někdy se dostanou dávající po zranění do úzkých a jedou svoje, že za to přece nemůžou. Ale hledat, kdo je vinen, ničemu nepomůže.
Jak se správně zachovat, když se někomu něco stane?
Když už dojde na zranění, tak platí, že dokud se to nevyléčí, tak jsou ti dva svým způsobem svázaní. Měli by se o tom bavit, i když je to nepříjemné. A když o tom nejsou schopni mluvit, můžou jít zpátky do komunity a aspoň tam to ventilovat. To se děje, že nejsme schopni říct to tomu druhému do očí, ale řekneme to všem kolem.
Tohle jsem zažila několikrát, vůbec jsem nevěděla, co s tím. Nevyzvou tě lidé někdy, abys byla arbitrem jejich sporu?
Ano, někdy se mi to stává. Ať je to jakkoliv, není na místě, aby kdokoliv cokoliv posuzoval. Je to totiž strašně subjektivní a nikdy do toho nevidíš. Nebylas tam s nimi, neznáš ten vztah. Takže já do toho v roli vzdělávače nemůžu vstupovat, ale můžu dát empatii jednomu i druhému. Trochu jim pomoct mediovat ten spor.
A když se tě někdo ptá na reference?
To je skvělý institut, ale je třeba pamatovat na to, že je také subjektivní. Takže když já řeknu, že jsem toho muže viděla vázat nebo si s ním zavázala a líbilo se mi to, neznamená to ještě, že to s ním sedne i tomu, kdo se ptá.
Hromádka věcí, které chceš...
Jaký je správný začátek BDSM vztahu?
Zlaté pravidlo je domluvit si, co se bude dít, nejdřív v civilu. Říct si jasně, co bude a co ne. V civilu znamená bez doteku. Dotek už totiž začíná vyvolávat blízkost.
Z toho rozhovoru má vzniknout hromádka věcí, které oba chtějí, druhá, kterou oba nechtějí, a pak hromádka věcí, které jeden z nich nechce. A zbytek je šedá zóna. Když se daří realizovat ta hromádka, kterou chtějí, která je domluvená, tak se může jít do té šedé zóny. Ale nesmí se do hromádky nedomluvené nebo nechtěné.
Tohle platí i při tantrické masáži, zažila jsem to nedávno - úvodní dialog byl docela dlouhý. V průběhu prý lidé maséry ukecávají, ať jdou dál. Neměli by polevit.
Stává se to. Třeba mi přišla žena, že nechce žádné ponižování, nechce nic intimního, spíš duchovní vázání. Má za sebou nějaké ošklivé vztahy, proto jde za mnou jako za ženou. A když to dostala, byla v tom taková celá chcíplá, nic to s ní nedělalo, zaplatila za to hromadu peněz. Tak jsem to na chvilku vzdala, odložila své tělo na její, někde malinko přišlápla a najednou se ozvalo slastné ach. Nebo jsem jí někde lehce přejela prstem, jako omylem. A viděla slastnou reakci. Bylo mi jasné, že to, co dala na hromádku zakázaných věcí, je to, po čem touží. Ale protože po tom už tolikrát toužila, tolikrát to zkusila a tolikrát to bylo špatně, už by ani ve snu neřekla, že to chce zažít. Ale já jako dobrá terapeutka nebo domina musím zůstat v tom, co bylo domluvené. I když tuším...
Ten člověk si k tobě nejdřív musí vybudovat důvěru. Pokud se to stane, vrátí se a před příští interakcí si o tom můžeme promluvit o tom, co na kterou hromádku patří teď a čemu se chce otevřít tentokrát. Takže i když ona prosí a ty mám jasnou intuici, že bych mohla, tak to nedělám. Chráním tím i sama sebe.
Někdy lidé odchází zklamaní, protože doufali, že jim budou ty hranice překračovány, jsou na to tak už zvyklí. Někdy se kvůli tomu už nevrátí, ale lepší, než aby vznikl problém.
Osamělost vršků
Sdílíte s ostatními riggery a dominantními zkušenosti a fuckupy?
Není moc akcí, kde by se scházeli organizátoři nebo lektoři, občas se vyskytne možnost pro riggery nebo pro modely na workshopu, sdílet s lidmi ze stejné role. Spíš si to říkáme individuálně. Já se snažím dělat různé formáty akcí, díky tomu mluvím s lidmi ze všech stran. Musím říct, že lidé, co dávají, jsou vlastně dost osamělí. A je někdy hodně těžké, když jsi BDSM educator nebo jen dominant, přiznat, že jsi udělal chybu nebo se ti něco nepodařilo. Spíš o sobě všichni říkáme, jak jsme bezchybní a jak to děláme správně. Ale je třeba mluvit o tom, že taky děláme chyby.
Já jsem se hodně setkala s tím, že dominanti o sobě mluvili jako o bezchybných. Přišlo mi to varující. A ona to tedy už byla role. I když jsme spolu nehráli.
Jedna věc jsi ty a druhá tvoje role. Samozřejmě, já jako domina jsem božská a bezchybná a věřím tomu já i on. Je to role, do které vejdeš, je to, jako když si na sebe bereš šaty. Vybereš ze sebe jen určitou část. To je na tom koneckonců to ozdravné, protože chybující jsme všichni a je krásné na to moct nějak někde občas zapomenout. Nikdy nebudeš mladá, krásná, bezchybná, ale můžeš si na to zahrát. Partner ti při tom drží zrcadlo.
Přestože máš nohy velikosti 45, tak je uctívá, jako kdybys byla primabalerína. A to tě tak nasytí, že potom běháš po světě s nohama velikosti 45 a miluješ je. Za nohy si dosaď cokoliv. Když vychutnáš extrémy, a jsou ještě k tomu spojené se vzrušením, tak pak můžeš být v klidu v tom středu - realitě každodennosti.
Pokud ti vršek i v civilu tvrdí, že je bezchybný, má pro to komunita krásný název VDDéčko - velký drsný dominant, a znamená to něco jako zjevný blbec, kterému role zatemnila mozek.
Většina lidí v dávající r/ dominantní oli jsou supersoucitní lidé. People pleaseři, co chtějí zachraňovat. Chceš mu zahrát tu maminku, což on hrozně potřebuje. Ten soucit tě přivede do stavu, v němž si sama překročíš své hranice. Dáš příliš. To je nebezpečí, kterému dominantní čelí často. O to je to absurdnější, vždyť jsme v aktivní roli! Prostě jsme šli s flow a nechali se unést.
Podobně to mají i submisivní, že jsou v tom utopení, když pustí kontrolu. Aspoň to tak popisuje subinka v příběhu.
Ano, to se děje submisivním i dominantům, akorát vzniká dojem, že když jsi ten aktivní, že je něco neudělat snazší. Mimochodem...
- submisivní lidé jsou při akci v trochu jiném změněném stavu vědomí než dominanti. Oni jsou úplně ponoření v subspace. Popisují to jako rozpuštění mozku. Odevzdaní tak, že někdy reálně nejsou schopni ani mluvit.
- Dávající jsou ve stavu mindfulness. To je stav, jako kdybys velela celému horizontu - všemu rozumíš, všechno víš, o všechno se staráš, všechno to řídíš. To je absolutní pozornost. Takový velmi občerstvující stav. Ale určitě jsme při tom víc ve vědomí.
To je ta nejvyšší koncentrace?
Ano, vysoká koncentrace, hyperfokus. Nechci to vydávat za absolutní tvrzení, ale ten vršek má podle mě vždycky víc možností to přerušit nebo to vzít zpátky do vědomí.
Jen k tomu ještě doplním, že je jedna věc, když ti překročí hranice někdo jiný, a druhá věc je, když si je překročíš sama. Musím říct, že mi lidé v terapiích víc plakali, protože to vlastně dovolili. Paradoxní je, když tam máš někoho svázaného, děláš všechno, co chceš, rozhoduješ o tom, a stejně z toho máš druhý den blbý pocit. Ta pozice dominanta je těžší, protože se staráš o dva lidi v jeden moment, o subíka a o sebe.
Naráží na to profidominy, které mají představu, že by měly umět splnit všechna přání. A míchají se jim do toho ekonomické důvody - jsou na té práci závislé. Kolikrát jsou velmi talentované a přímo pro tuhle práci narozené, ale pak kvůli porušování vlastních hranic okorávají a tvrdnou. Ta superempatie a jemná schopnost cítit energie klesá s tím, kolikrát samy sobě hranice překročí.
Je to, zdá se, povšechný princip.
Dianu Veru Shibari můžete potkat na mnoha akcích. Z jejích vlastních v brzké budoucnosti vybírám třeba kurz Dominance provazem a vlastním tělem (26. ledna 2025 v pražském klubu Kotelna). Nebo se spolu potkáme na večerním setkání pro ženy, které opakuje každý měsíc? Pokud byste chtěli soukromou lekci nebo vědět víc o vázání shibari v rukou Diany Very, mrkněte na její souhrn odpovědí na nejčastější otázky. 👈