Naučme děti zvládat svět: odborníci varují před kolapsem dětské psychiky a volají po budování odolnosti

Čeští odborníci upozorňují, že duševní zdraví dětí a dospívajících se v posledních letech dramaticky zhoršuje – a že nestačí jen rozšiřovat psychiatrickou péči. Řešení je posílení psychické odolnosti od raného věku a vytvoření prostředí, ve kterém děti dokážou zvládat tlak dnešního světa bez sebepoškozování a kolapsu.

Podle dětského psychiatra docenta Michala Goetze nejde o mediální paniku, ale o tvrdá data z klinické praxe. Téměř třetina českých dívek a přes deset procent chlapců ve věku 11–20 let má zkušenost se sebepoškozováním a sebevražda patří mezi druhé až třetí nejčastější příčiny úmrtí ve věku 15–24 let. V roce 2023 zemřelo v Česku sebevraždou 48 dětí a dospívajících, což je nejvyšší číslo za poslední dekádu.

Tři fáze duševní krize

Goetz popisuje vývoj potíží ve třech etapách. Nejprve přichází sociální zranitelnost, kdy dítě nemá dost zkušeností se zvládáním běžné zátěže, protože prostředí, v němž vyrůstá, mu už přirozené zkoušky odolnosti nenabízí. Dříve se děti učily vyrovnat s frustrací při volné hře, sportu či běžných konfliktech mezi vrstevníky, dnes velkou část těchto situací nahrazuje digitální svět.

Ve druhé etapě se objevují úzkost, napětí, poruchy spánku či uzavírání se do sebe, a právě v této fázi se podle odhadů může nacházet až 30% dospívajících – čtyři až šest žáků v každé běžné třídě. Pokud dítě v této fázi nedostane podporu, může se posunout do třetí etapy, kdy dochází k rozvoji duševního onemocnění vyžadujícího psychiatrickou péči.

Co mohou dělat rodiče

Odborníci se shodují, že největší sílu mají jednoduché, ale důsledně žité věci v každodenním životě. Dítě potřebuje zažívat přiměřenou zátěž a mít možnost reagovat na ni v bezpečném prostředí, místo aby bylo před každým neúspěchem automaticky chráněno. Patří sem volná hra, sport, umělecké a zájmové aktivity, kde se dítě učí vyrovnat s prohrou, nejistotou i konfliktem.

Zásadní roli hraje také to, kolik času tráví v online prostředí a jak kvalitní vztahy má ve fyzickém světě. Dostatek spánku, pohybu a pravidelný režim patří mezi základní pilíře, které prokazatelně snižují riziko úzkostí, depresí i sebepoškozování.

Duševní odolnost, tělo a sexualita

Duševní odolnost se v dospívání přímo dotýká toho, jak mladí lidé vnímají své tělo, sexualitu a identitu. Výzkumy ukazují, že potíže s tělesným obrazem, stud, nenávist k vlastnímu tělu i tlak na „dokonalost“ patří mezi rizikové faktory sebepoškozování, poruch příjmu potravy a úzkostných poruch.

Zároveň roste počet dospívajících, kteří řeší nejistotu v oblasti genderové identity či prožívání sexuality, a tato nejistota se odehrává v prostředí silně formovaném sociálními sítěmi, stereotypy a ostrým hodnocením druhých. Odborné texty upozorňují, že právě kombinace křehké identity, nízké odolnosti a online tlaku může prohlubovat úzkosti i sebeodmítání.

Pro rodiče z toho plyne několik praktických kroků:

• mluvit s dětmi otevřeně o těle, změnách v pubertě, sexualitě i vztazích bez moralizování a strašení
  
• podporovat respektující vztah k vlastnímu tělu místo neustálého komentování vzhledu a váhy
  
• brát vážně otázky ohledně identity, ale zároveň nechat na dítěti čas a prostor, aby věci zkoumalo a promýšlelo bez tlaku na rychlé nálepky
  
• posilovat hranice – učit dítě říkat ne, rozpoznat, co je mu nepříjemné, a vědět, že má právo se chránit ve vztazích i v online prostředí.
  

Z pohledu sexuologie je budování odolnosti nezbytné i pro zdravý vývoj sexuality: pro schopnost navazovat intimní vztahy, prožívat tělesnost bez destruktivního studu, vytvářet bezpečné hranice a rozvíjet důvěru k sobě i k druhým. Dospělí, kteří dokážou být dětem v těchto otázkách bezpečným a otevřeným partnerem, aktivně chrání jejich duševní zdraví i budoucí sexuální život.

Společnost bez odolnosti se hroutí

Podle profesora Jiřího Horáčka, ředitele Národního ústavu duševního zdraví, je klíčem k řešení současné krize systematické budování odolnosti napříč generacemi. Digitální svět podle něj mění samotnou strukturu mezilidských vztahů a narušuje tzv. sociální homeostázu – přirozenou rovnováhu mezi množstvím a kvalitou kontaktů, kterou lidská psychika potřebuje. Výsledkem je epidemie osamělosti, emoční nestability a neschopnosti zvládat běžnou zátěž.

Filozofka Alice Koubová z Akademie věd ČR upozorňuje, že mluvit o odolnosti můžeme buď jako o sdílené schopnosti komunity vyrovnávat se se zátěží, nebo jako o individuálním výkonu, kterým má člověk „vyrovnat“ systémová selhání. Pokud je veškerá odpovědnost přenášena na jednotlivce, krize duševního zdraví se podle ní spíše prohlubuje, protože chybí důvěra, spravedlnost a pocit, že společnost nese svůj díl zodpovědnosti.

Smutek není nemoc

Alarmujícím trendem, který situaci komplikuje, je přehnaná psychiatrizace běžných emocí. Běžné lidské reakce na zátěž se čím dál častěji interpretují jako příznaky duševní poruchy.

„Psychiatrie byla kdysi kritizována za to, že zavírala lidi za zdi léčeben. Dnes čelí opačnému problému – její dveře jsou otevřené až příliš,“ říká profesor Jan Vevera z Psychiatrické kliniky v Plzni. Podle něj se psychiatrické ordinace plní lidmi, kteří často potřebují spíše podporu, čas a rozumějící vztahy než diagnózu a léky. Když se smutek, strach nebo frustrace popisují pouze jazykem diagnóz, ztrácí se schopnost chápat je jako součást života a hledat řešení i mimo medicínský rámec.

Vevera s psychologem Vojtěchem Pišlem proto zkoumali, jak čerstvě atestovaní psychiatři vnímají hranici mezi „normální“ reakcí a nemocí. Předložili jim kazuistiku inspirovanou románem Dobrodružství Toma Sawyera – téměř všichni by hlavní postavě přiřkli psychiatrickou diagnózu, dvě třetiny by indikovali farmakoterapii a pětina by zvolila okamžitou hospitalizaci. Podle autorů to ukazuje, jak silná je tendence dívat se na nepohodu a problémové chování výhradně prizmatem diagnóz.

Dalším varovným signálem je nedostupnost nefarmakologické pomoci. Celorepubliková studie NUDZ zjistila, že u méně než 10% dětí a dospívajících je před nasazením léků využita psychoterapie nebo jiný typ nefarmakologické intervence, podobně dopadla i studie u osob s intelektovým postižením. To podle Vevery poukazuje na systémové nastavení, v němž je často jednodušší předepsat medikaci než nabídnout skutečnou psychologickou či psychosociální podporu.

Co potřebuje česká společnost

Odborníci se shodují, že bez změny přístupu k duševnímu zdraví dětí a dospívajících hrozí dlouhodobá krize celé společnosti. Léky a psychiatrická péče jsou nezbytné, ale nemohou nést celou tíhu řešení – klíčová je prevence, posilování vztahů, otevřená komunikace o emocích, těle a sexualitě a dostupná podpora ve školách i komunitě.

„Budování psychosociální odolnosti musí být prioritou společnosti,“ zdůrazňuje předseda Psychiatrické společnosti ČLS JEP profesor Tomáš Kašpárek. „Psychiatrická péče je jen část řešení; pokud nezměníme prostředí, ve kterém duševní potíže vznikají, budeme stále jen dohánět důsledky.“

Text vychází z podkladů ze sympozia Psychiatrické společnosti ČLS JEP „Psychiatrie a společnost pod tlakem“ 2026