Nemůžeme za to, že se na sociálních sítích necítíme dobře. Psycholog radí, jak si jimi nekazit vztahy a sex
Nepřipadá vám taky, že to na sociálních sítích občas vypadá jako na psychoterapii? Sdílí se tam problémy, hledá podpora, běhá tam jeden coming-out za druhým. Zdá se mi, že kdo tam tímhle způsobem funguje, dlouho nevydrží. Lidé odcházejí, mizí, mažou profily. Mnohokrát jsem slyšela, jak nepříjemný tlak sociální sítě vytvářejí – a upřímně, sama těžko snáším, jak se zde eskalují emoce, rozdělují lidi a tlačí se do extrémních pozic.
O tom, jak sociální sítě ovlivňují naši psychiku, formují naše chování, vztahy i sexualitu, jsem si povídala s Janem Kubou, psychologem, který ač se vám to možná z rozhovoru nebude zdát, miluje technologie a řeší jejich využití pro psychologii. Vznikl z toho praktický rozhovor plný tipů a inspirace, jak si na sítích hlídat, aby nám víc nebraly, než dávaly. Hodně jsme se bavili o tom, jak pracovat s pocitem, že nejsme dost – dost hezcí, úspěšní, výkonní, spokojení nebo sexuální. A jak tam přežít, že se máme jen tak, jak se máme. A ne lépe. Východiskem je definovat si svou vlastní podobu úspěchu. Protože je až příliš snadné toužit po tom, co mají druzí, nebo po tom, co je obecně považované za úspěch.
Jak sociální sítě ovlivňují naše vnímání sebe, vztahů a sexuality?
Máme dojem, že vidíme do soukromí druhých lépe než kdy dřív. Ve skutečnosti sledujeme jen pečlivě vybrané momenty – a náš život se vedle nich může zdát méně zajímavý.
Mozek si realitu vytváří z omezených podnětů – něco si domyslí, něco vynechá. Platilo to vždy, ale sociální sítě tento efekt umocnily. Naše představy jsou jedna věc – a jejich dopad na nás druhá. Sám to teď hodně vnímám v oblasti rodičovství, protože máme dvě malé děti. Strašně jednoduše můžeš mít obratem pocit, že jsi neschopný rodič. Ostatní mají uklizené domácnosti, klidné děti, nikdy se nehádají, vypadají strašně happy na každé fotce. Jenže my o své realitě víme o 99 procent víc a víme, že máme spoustu špatných chvil, že někdy vypadáme příšerně, cítíme se hrozně, brečíme, nejradši bychom děti reklamovali. To ostatní neukazují. Je těžké se oprostit od pocitu, že jsem neúspěšný rodič.
Na oprošťování od toho se dostaneme. Pojďme si nejdřív ujasnit: proč máme tendenci ukazovat hlavně to hezké?
Podílí se na tom několik faktorů, které jsou součástí naší přirozenosti. Třeba sociální srovnávání. Nebo sociální žádoucnost. Toužíme být vnímaní v dobrém světle – to je základní psychologický mechanismus téměř každého člověka. Nikdo zdravě uvažující nechce být vnímaný jako lůzr, neschopný, ošklivý nebo nedostačující v oblasti, na které mu záleží. Platí to v pracovním životě i v sexualitě. Proto lidé při výběrových řízeních přikrášlují životopisy, chtějí uspět, získat práci. A proto si na Tinder dávají vyretušované fotky, nadsazují své zájmy a vykreslují se jako superhvězdy, které procestovaly svět.
Až určitá úroveň sebereflexe a sebevědomí nám umožňuje přiznávat si i negativní stránky a mluvit o nich otevřeně.
Děláme to částečně i nevědomě?
Do určité míry ano. Svoji roli tu hraje i evoluce – přikrášlujeme se, abychom si zvýšili šance na přežití. I když tisíce let vývoje společnosti tyto procesy do značné míry utlumily, ve vědeckých kruzích se stále diskutuje, do jaké míry přetrvávají. A částečně asi ano. :-)
Sdílení frustrace na sítích – cesta k úlevě, nebo past?
Druhá strana mince: někteří sdílejí hlavně frustraci…
To souvisí s jinou přirozenou tendencí člověka – potřebou se vypovídat. Právě na tom je založena arteterapie: vykreslím se z toho, co mě štve. Možností je mnoho – můžeme se z toho vyzpívat, napsat báseň nebo se jednoduše svěřit. Už jen samotné pojmenování problému přináší úlevu. Pomáhá nám už jen to, že si věci pojmenujeme sami pro sebe.
Dnes je trendem napsat to na sociální sítě – říká se, že nám nahradily deníčky. Přidávají k tomu ještě další rozměr: umožňují ostatním se s naším sdělením ztotožnit. „Já to mám taky“, „nejsem v tom sám“ – to nám přináší pocit sounáležitosti. Vidíme, že podobné věci se dějí i jiným, a to může pomoci i našemu sebevědomí.
Že sítě skvěle fungují jako místo pro sdílení, jsem za tři roky na X viděla u mnoha lidí – ale vždy jen dočasně. Pak znechucení odešli. Někdy se vraceli. A zase utíkali.
Protože to má svá úskalí. Přichází totiž FOMO. Pojďme si ho nejdřív definovat: je to strach, obavy a úzkost z toho, že ostatní prožívají lepší a zajímavější zážitky než já. Každý je má v jiné oblasti. Existoval i před sociálními sítěmi, ale přinesly jeho nárůst. Může v nás probouzet neustálou nespokojenost – s prací, partnerem, sebou samými – a nutit nás k otázce: co když je někde něco lepšího?
Výstavka „dokonalých životů“ nás může snadno vtáhnout do nepříjemných spirál. A paradoxně jedním z průvodních jevů těchto obav je to, že na sítích začneme trávit ještě víc času a konzumovat ještě víc takového obsahu.
Nebo ho vyrábět!
Ano, i tak se tomu dá čelit. Mnoho lidí zažilo situaci, kdy měli kamarády, které dobře znali – a věděli, že jejich vztah neklape, třeba byli i před rozchodem. A najednou začali sdílet super pozitivní příspěvky.
V psychologii to nazýváme sebeafirmací – sebepotvrzením. Chtějí si dokázat, že jejich život není totální průšvih. Přidají skvělou fotku, přihodí motivační citát o překonávání překážek a o tom, jak míří ke hvězdám. Sky’s the limit.
A vás to trkne. Řeknete si: „Klobouk dolů, já se s tím tak prát neumím.“ A někdo je v tom vystavování pozlátka až chorobný. I když všichni víme, že to není pravda, je to silnější než my.
Zásadní problém? Nepomáhá nám to, naopak. Odvádí nás to od reality a skutečného řešení problému. Připoutává nás to k sociálním sítím, protože tam dostáváme zpětnou vazbu – lajky. A to nám dává pocit, že na to jdeme správně. Když to vidí i ostatní, musí to být pravda. A tak nás to ještě víc drží v tom kolečku. Namísto toho, abychom síť vypli a šli problém řešit.
Takže sítě nejsou dobré místo pro řešení problémů nebo dokonce terapii?
Nedělal bych to. Právě opak je správná cesta – na chvíli přestat scrollovat. Jinak se můžeme dostat do bludného kruhu, který psychicky neprospívá a snadno vede k nutkavému chování. Ten pocit, že musím, že je to silnější než já, že nad tím ztrácím kontrolu.
Pokud se to vymkne, může to sklouznout k rizikovému chování – kompulsivnímu sexuálnímu chování, kdy se člověk snaží odpovědět na otázku, jestli o něco nepřišel. Je to destruktivní reakce na FOMO. Může se projevit vyhledáváním rizikových kontaktů, nakupováním sexu a pornografie, nutkavým online chatováním nebo dokonce hledáním nelegálního obsahu.
Tomu všemu by se dalo předejít, kdyby člověk včas pracoval se svou frustrací. Nemusel by dojít ani do bodu, kdy ho reálný sex doma přestane uspokojovat. To jsou pak ty chvíle, kdy lidé začnou žít dva životy. Rizikové chování často nevzniká samo od sebe – bývá důsledkem neřešeného problému.
Dává smysl se zastavit a zamyslet. Co když už mám něco, co stojí za to budovat? Co když bych měl hledat řešení přímo, místo abych utíkal? Vzdám vztah a jeho perspektivu výměnou za něco nového? A co když to nové nebude o nic lepší? Možná to, co mám, má hodnotu – jen ji tváří v tvář tomu, co vidím na sítích, nevidím.
Proč pomoc ze sítí neposkytuje skutečné uspokojení?
Pravděpodobně proto, že to uspokojuje jen fyzicky, ale ne psychicky. Jedna z nejzajímavějších věcí na tom je - a to platí ve vztahu k sobě samému, k rodině, k partnerovi, k sexu - že na vnitřní psychickou rovinu zapomínáme – na důvěru, závazek, podporu, být tu jeden pro druhého, upozadění vlastního já pro dobro nás dvou, rodiny. Tohle všechno bohužel často vyměňujeme za zážitek. A dlouhodobě tím trpí nejen vztahy, ale i člověk sám. Ani nekonečné množství zážitků nám nezaručí vnitřní spokojenost.
Samozřejmě jsou lidé, pro které budou zážitky klíčové, ale těch bude jen malé procento. A netýká se to jen sexuálních zážitků, ale i návykových látek nebo koníčků.
V množství myšlenek, možností a příležitostí, které nás dnes obklopují na jeden klik, člověka nejčastěji učiní šťastným uvědomění, že už něco má. A že srovnávat se s druhými je nesmysl – protože stejně nikdy neví, co skutečně mají nebo nemají.
Před pár lety světovými i českými médii proběhl případ matky pěti synů – instagramové hvězdy s miliony sledujících a nejšťastnější rodinou na světě. Nakonec jí ale děti odebrali. Ukázalo se, že je týrala, zneužívala, trápila hlady. Mají doživotní šrámy. Byla oslavovaná jako dokonalá matka. Extrémní, ale výmluvný příklad toho, jak sociální sítě zkreslují realitu.
Sítě zesilují naše vnitřní našeptávače a těžko se jim odolává. Nahlodávají nás, že nejsme dost spokojení, že se upozaďujeme, že bychom mohli žít ještě líp.
Jak se vymanit z pasti sociálních sítí a cítit se dobře?
Ve středním věku nás zvlášť mohou sociální sítě snadno pohltit…
A ony nás pohltí. Řeknu vám to na vlastním příkladu. Co na mě jako na mladého muže a podnikatele nejvíc útočí? Příběhy podnikatelů, kteří jsou mladší než já, vyhráli titul Forbes 30 pod 30 a už mají první miliardu. A já ji nemám! Ufufňal jsem jen pár milionů.
Nechci kritizovat jen Forbes, ale celkově typ médií, která nám ukazují prototypy úspěšných lidí: ti, kteří vydělali miliardy, změnili svět, přinesli revoluční novinky. Jenže my nevidíme, co je za tím. Nevidíme jejich čtvrté manželství, rozvrácené rodiny, děti, které sotva znají. Nevidíme, že spí tři hodiny denně, jsou na návykových látkách, mají psychiatry – protože jinak by to nedali. Tak to je a vždycky bylo. Ale to v titulku nenapíšou.
S tím souvisí nesmírně zajímavé téma: co vlastně znamená úspěch? Jedna z nejzdravějších věcí, kterou můžeme udělat, je stanovit si vlastní definici úspěchu. Platí to v kariéře i v intimním životě. Možná jsem ještě nevydělal miliardu, ale co když jsem úspěšný v něčem jiném? Už 14 let si vydělávám na svou výplatu, nemám dluhy. Pracuji 90 % času z domova a zdaleka ne na plný úvazek. Nejsem rozvedený, mám děti a můžu s nimi trávit čas, kdy chci. Když chceme na dovolenou, jedeme. Kroužky pro děti nejsou problém. Není to nakonec víc, než jsem si kdy představoval? Není tohle spíš moje definice úspěchu než příběhy z Forbesu? Proto je důležité definovat si vlastní měřítko úspěchu a přemýšlet, co ho skutečně utváří.
Kudy jde tvá úvaha, když si stanovuješ úspěch pro intimní život?
...
Jste asi ve třetině textu. Dále zjistíte třeba to, co dělat s pocitem, že váš sexuální život není dostatečně zajímavý, co se děje, když nejsou muži připravení na to, že se jejich sexuální život změní po dětech. Najdete tam ale i rozbor syndromu FOMO a rady a tipy, jak se s ním poprat.
Pokud máte předplatné, tento odstavec přeskočte. Pokud ne a chcete si článek dočíst, máte dvě možnosti:
1/ Koupit si text za jednorázový poplatek 155 Kč 👇
Hana Vacková
2/ Pořídit si předplatné celého webu od 110 Kč za měsíc - získáte přístup ke všem textům Hledání sexuálního grálu (aktuálně přes 100 článků). Stačí kliknout na růžové tlačítko v rohu.
PS: Nechcete zatím platit? Nechte si posílat aspoň newsletter zdarma a odemčené texty. Stačí se bezplatně registrovat - opět stačí kliknout na růžové tlačítko v rohu.
Subscribe to continue reading
