Když nám sexuální magnetismus nedává smysl

Proč jdou lidé do sexu nebo vztahu, o kterém už na začátku tuší nebo ví, že neskončí dobře? Jak to, že někdo náhle stane magnetem na milence či milenky? A co způsobí, že se léta vychladlá žena promění v sexuální bohyni?

Podobných situací jsem během tvorby knihy Hledání sexuálního grálu zaznamenala víc. A tak jsem s nimi oslovila psycholožku, individuální a párovou terapeutku Kristýnu Procházkovou, aby mi je vysvětlila. Vznikl z toho otevřený a praktický rozhovor, který nabízí náhledy na tyto a další často se opakujících jevy, na které jsem narazila při rozhovorech s lidmi o jejich sexuálním životě. Nabízí ale i tipy, jak s nimi pracovat. Možná v něm najdete odpovědi i na své vlastní otázky. 

Proč nás přitahují lidé, o kterých už dopředu víme, že s nimi nebudeme šťastní?

Odpověď na to může být široká. Někdy jde o nastavení našich hranic, vlastní sebehodnotu, sebepřijetí a i třeba i to, co druhým dovolíme. Často to souvisí s tím, v jakých vzorcích jsme vyrůstali. Nemusí jít jen o očividné věci, jako například, že otec byl násilník, ale i o to, co se v rodině mlčky tolerovalo, akceptovalo. Třeba když celá rodina ví, že jeden z členů rodiny je nevěrný, ale dělá se jakoby nic. Formují nás rodinné mýty, kulturní vlivy a nebo víra. Ta je pro některé mé známé hodně silné téma. Záleží na tom, zda je víra upřímná, nebo spíš jde o fasádu, ke které se pojí sociální náležitosti. Má to pak jiný dopad.

I biologie v tom může hrát roli, jak dokládají četné studie. Například v době ovulace tíhneme k dominantnějším, maskulinějším typům mužů. Pokud ale žena bere antikoncepci, může to být také jinak.

Když ke mně přijde klientka s tím, že ji přitahují nevhodné typy, vždy se snažím nahlížet na její život komplexně. Z jakého prostředí pochází, co vše ji mohlo formovat, jaké jsou její hodnoty, jaké je její sebehodnota i míra sebepoznání. Často se stává, že žena kopíruje potřeby partnera nebo žije podle modelu, který zná, a ne podle toho, co by sama chtěla. A někdy je to naopak. Měla jsem klientku, která se v klidném vztahu cítila nesvá. Byla zvyklá na manipulaci, gaslighting* a výbušné situace, kterých si užila dost v minulém vztahu. Proč? Protože v nich věděla, co čekat. Čitelnost a stabilita jí připadaly neznámé a neuměla se v nich pohybovat. Proto jí působily zpočátku úzkost.

*Co je gaslighting: - forma psychické manipulace a citového zneužívání, ve které se pachatel snaží zasít pochybnosti a důvěru v paměť oběti, její vnímání reality atd.

Jak rozcupovat nechtěné vzorce?

Co s tím můžeme dělat, když zjistíme, že to tak máme?

Je skvělé, když si člověk vzorec, ve kterém žije, uvědomí. Znamená to, že má větší všímavost k sobě, svým potřebám, což může dál rozvíjet. Lze se inspirovat technikou mindfulness*, která je teď na vzestupu. 

Nebo si můžeme sepsat, co nás přitahuje. Chce to ale udělat hodně detailně – zkoumat konkrétní situace a zkusit se vnímat s větším odstupem, bez zkreslení emocemi. Často ženy zjistí, že mají tendenci zachraňovat, předělávat nebo dokazovat svou hodnotu. I tam může vést upřímná odpověď na otázku: Co mě na tom vlastně přitahuje, co to říká o mně. Vlastně odkrýváme, co skryje zamilovanost. Jenže vzorce bývají silné a dostat se pod jejich povrch je náročné – právě proto je to skvělé téma na terapii, protože sami si často nedokážeme uvědomit nebo rozklíčovat, proč se nám opakují určité situace. Kdybychom to uměli změnit, už by se nám to nedělo.

*Mindfullness je schopnost záměrně věnovat pozornost tomu, co se děje v přítomném okamžiku, bez hodnocení, posuzování nebo očekávání. 

Rande, nebo agresivní screening?

Stává se, že ženy po špatných zkušenostech přejdou do opačného extrému a zanevřou na muže. Můžeš popsat, jak k tomu dojde? (Na případ, kdy se stane opačně - zanevřou muži na ženy, rozeberu později v jiném textu. - pozn. autorky)

Ano, i to je někdy reakce na zklamání. Potom si některé ženy mohou držet více muže od těla a přistupovat k nim s nedůvěrou. Dříve se nechávaly zraňovat, a teď se brání, aby jim už nikdo nemohl ublížit. Jenže pak nevstupují do vztahů s žádoucí zvědavostí, ale s úzkostí a skepsí, což může vytvářet nové potíže. K tomu se přidává pocit viny, často posílený „dobře míněnými“ radami okolí a rodiny typu: "Vždyť si je vybíráš sama", "já ti nevím, kam ty na ty typy chodíš", apod.

Kritické nastavení mysli pak může ovlivnit i samotnou dynamiku konverzace, vztahování se. Pokud žena přichází do vztahu s vnitřním nastavením, řekněme “přednaštvaností”, nový partner může zaujmout odpovídající protipolohu. To je třeba jeden z důvodů, proč lidé hned na prvním rande do deseti minut, co se poznají, pokládají otázky jako: Kolik jsi měl/a partnerů/ek? Nebo Kolik vyděláváš? Takové otázky mohou být zvědavé, ale zároveň také agresivní a hodnotící. Screening „jestli je ten druhý dost dobrý“ mohou spustit podrážděné reakce na druhé straně a vztah už od začátku staví na napětí místo na radosti z poznávání.

Často také slyším od mužů nastavení: „Ženský jsou zlatokopky a chtějí jen moje peníze.“ 

Jenže finanční screening nemusí dělat jen zlatokopka – může to být i žena, která má špatnou zkušenost s partnerem, který ji využíval, nechal se živit nebo nesplnil své sliby.

Důležité je ujasnit si, s jakým nastavením jdu na rande. Pokud hledám někoho, kdo splňuje určité finanční nebo materiální požadavky, měla bych si položit otázku: Co mi to doopravdy zajistí? Pokud ten muž bude mít všechno, co je na mém seznamu, přinese nám to společné štěstí? Proto je lepší nejít na rande jen se seznamem požadavků na druhého, ale spíš s tím, co já sama chci od života. Nestačí říct „aby byl sympatický a měl práci“ – spíš je potřeba zvážit, jaký způsob života mi vyhovuje, co mohu přinést do vztahu sama. Jsem sportovní typ, který jezdí do práce na kole? Potřebuji extrovertního baviče, nebo spíš klidného člověka, se kterým budu moct sedět doma s knížkou? Pokud se v životním stylu úplně míjíme, je otázka, jak spolu budeme trávit volný čas a zda to nebude zdroj konfliktů.

Stejně tak je dobré vědět, co mi opravdu vadí. Když má hodně přátel a tráví s nimi hodně času, a já to mám jinak, bude mi to vyhovovat? Na začátku se můžeme na chvíli přizpůsobit v zamilovanosti, ale dříve či později se stejně vrátíme do svých přirozených kolejí – a pak je důležité, aby to mezi námi fungovalo i bez předělávání.

Základ je mít jasno v tom, koho bych chtěla vedle sebe a co sama nabízím. Jak já chci pečovat o vztah? Co je pro mě přirozené a co chci budovat společně s partnerem? Když si tohle ujasníme už na začátku, může to být skvělá prevence proti budoucímu odcizení. A tím se dostáváme k tématu péče o vztah.

To znamená, že ještě v době, kdy jsme single a nemáme nikoho ve výhledu, se můžeme skvěle připravit na budoucí vztah…

Ano, nejde jen o klišé typu „musíš být spokojený sám se sebou“, ale o skutečné uvědomění si toho, čím chci a dokážu naplnit svůj život. Co mě baví, co mě přesahuje, co mi přináší radost i mimo vztah. Aby partner nebyl jediným pilířem a zdrojem mého štěstí – to by už nebyl zdravý vztah, ale závislostní. Nehledám někoho, kdo mě naplní, ale někoho, s kým se mohu radovat ze života, který už mám, s partnerem či partnerkou se můžeme společně inspirovat.

Odpojení manželé 

Jak na odcizení ve vztahu? Jak mu předejít a co dělat, když už nastalo?

Klíčem je čas. Pokud si nacházíme v každodenním shonu prostor vnímat toho druhého, jsme na dobré cestě. Ukazatelem fajn vztahu je, že se těšíme domů i na chvíle společného sdílení, na jeho přítomnost. Když k sobě máme respekt a nasloucháme si s empatií. Pokud se naopak cítíme vyčerpaní, reagujeme podrážděně a raději trávíme čas jinde, než abychom se vraceli domů, je to jiná.

Skvělé je, když si venku dokážeme užít přátele, zábavu, a domů se vracíme s radostí a novou energií a sdílíme ji s partnerem/partnerkou. Pokud se ale vytrácíme spíš s pocitem úlevy, že jsme se na chvíli partnerovi vyhnuli, může to být varovný signál.

Odcizení často pramení i z nedůvěry nebo ztráty chuti komunikovat. Poznáme to podle napětí ve vzduchu nebo podle toho, že najednou nemáme potřebu partnerovi něco říct, přestože k tomu není žádný zřejmý důvod — zvlášť pokud to dříve bylo jinak. Samozřejmě jsou páry, které spolu rády mlčí, ale pokud mlčení vzniká ze strachu z reakce druhého nebo z lhostejnosti, je to něco jiného.

Vztah může výrazně zatížit každodennost a problémy, které za pochodu nezvládáme řešit – ať už jde o složitou zdravotní situaci, péči o rodiče, náročné chování dětí…

… nebo neustále neumyté nádobí. Důležité je nenechat frustraci z běžných povinností narušit samotný vztah a neztratit vzájemný respekt. Jakmile k sobě přestaneme mluvit s úctou, je to varovný signál, kterého bychom si měli včas všimnout.

Jak z toho ven? Já vím, není na to jedna odpověď :)

Ano, není. Je těžké ovládnout svůj vztek a nehodit všechno na druhého – že je moc v práci, chodí pozdě, že po sobě neuklízí apod. Nejlepší je opět začít u sebe a zamyslet se, proč já nejsem spokojená, co potřebuju. Jenže když je krize vleklá, vstupuje se do toho těžko. Málokdo zvládne neútočit, a proto je lepší zachytit problém dřív, než se z toho stane boj.

Pomáhá udělat si revizi toho, co do vztahu přináším a co mi na druhém vadí. Klidně si vzít papír a sepsat fakta – žádné domněnky, žádné fantazie, jen faktický popis situací.

A pak je důležité si na to najít prostor, klidný čas. Řešit vztah mezi uspáváním dětí a vlastním uléháním často nikam nevede. Když pak partnerovi předložíme to, jak se cítíme a konkrétní věci, situace, je to něco úplně jiného, než obvinění typu: „Ty mi nikdy nepomůžeš“ nebo „Ty nikdy nechodíš včas.“ Pokud přidáme empatické naslouchání, může se stát, že se poprvé dozvíme, co druhý v životě prožívá – třeba proč vlastně chodí pozdě. Když k němu přistoupíme se zájmem, místo s obviněním, atmosféra se změní. Pak můžeme formulovat to, co od druhého potřebujeme, a zároveň nabídnout, co sami můžeme do vztahu investovat. 

V párové terapii často řešíme, kdy je na to vhodný čas. Nikdy nebudeme úplně v pohodě a málokdo se vyloženě těší na „vážnou debatu o vztahu”, notabene když je klid a pohoda. Ale jakmile se do toho pustíme, začne se něco dít. Ideální by mohlo být takové „rande o vztahu“ dělat preventivně, zvlášť pokud jsme hodně vytížení. Nemusí to být dlouhé analýzy zatížené hádkami a agresí – stačí se o vztah zajímat pravidelně. A hlavně to řešit v době, kdy k sobě ještě cítíme respekt, ne když už jen sčítáme půlroční zásobu křivd.

Nepřipravujeme se na to, že v partnerství mohou přijít krize. Jediný prvek přípravy vidím snad jen v předmanželských setkáních v náboženských kruzích. Vyrůstáme na pohádkách, které končí šťastným koncem - svatbou, což je ale teprve začátek.

Mohlo by se skutečně mluvit víc o tom, že je důležité na sebe navzájem nezapomínat, že jsou krize běžnou součástí vztahů a že ideálním řešením není útěk. Pokud na to nemáme faráře, mohl by to připomínat třeba mediální prostor. 

Mám ale pocit, že někteří lidé mladší generace už mají péči o vztah jako hodnotu. V párové terapii jsme s kolegou pracovali s mnoha mladými páry, které rozhodně nestály před rozvodem, ale přišly řešit svou situaci včas a s opravdovou motivací. Jsou vnímavější, citlivější k sobě i k vztahu a aktivně hledají řešení.

Když se stanete sexmagnetem 

Mnohokrát jsem v rozhovorech o sexuálním životě slyšela o situaci, kdy se člověk stal magnetem na partnery*ky. Dřív to šlo ztuha, ale najednou se začaly hrnout nabídky na intimní sblížení jakoby odevšad. Co se to děje?

Souvisí to s tím, jak se člověku žije. Pravděpodobně je spokojený. A nemusí to platit jen pro sexuální oblast – podobný princip funguje i v jiných situacích. Usměvaví a uvolnění lidé přitahují více pozornosti a navazují snáze kontakt, protože z nich necítíme stres.

Takže nás přitahuje bezpečný prostor, který kolem sebe nevědomky vytváří?

Ano, ale nejen to. Vyzařují a prožívají něco, co všichni chceme. Pokud jsme sami v takové situaci, také se sebou zacházíme jinak – prožíváme stav nejlepší verze sebe sama.

Málokdo se nechá přitáhnout k někomu, kdo působí sklesle nebo v depresi. Je to podobné jako s kamarády – když má někdo dlouhodobou krizi, na začátku mu mnoho lidí pomáhá, ale zůstávat v tom s ním dlouhodobě je vyčerpávající a neustojí to všichni. I jen být vedle něj a pomáhat mu to unést je náročné.

Znám více mužů, kteří zažili úspěch, třeba se prosadili v podnikání nebo se oženili, a splnili si tak svůj dlouhodobý sen. A právě potom přišla vlna obdivu od žen. Prožívali to až bolestivě, někdy třeba se steskem a výčitkou, proč to nemohli mít dřív. A oslabovalo to pak jejich vůli odolávat, protože žili v monogamii... 

Kdybych byla na jejich místě, ptala bych se, proč to nemohli mít předtím. Možná neměli čas, protože se plně soustředili na svůj cíl. Nevnímali se jako úspěšní, nebyli tak spokojení…nabízí se spousta odpovědí. Mohlo tam být mnoho různých důvodů. Otázkou je, zda už jsou ve stavu skutečné spokojenosti. A jestli by bylo v souladu s jejich vlastní představou o životě a hodnotami mít sex s jinými ženami.

Mít takové polygamní sny a touhy je naprosto v pořádku. Důležité je být k sobě upřímný a prozkoumat je nezaujatě. Je v pořádku cítit ambivalenci, tzn. zároveň vzrušení, ale i možná vinu, mohou vyvolávat i dokonce stud - užitečné je se na “to” podívat racionálně – ohrožují mě tyto fantazie? Jsou v souladu s mými hodnotami a dohodami? Je dobré si uvědomit všechna možná rizika, na místo toho, abychom se nechali unést chemií a emocemi nebo si to vyčítat.

To, že se vám někdo dvoří, že se vám někdo líbí, nemusí ohrožovat váš vztah ani rodinu. A nemusí to ani znamenat to, že by váš vztah byl nekvalitní. Je na nás, jak si vybereme se chovat.

Mně se moc líbí myšlenka, že si vzrušení z impulsů zvenku přineseme domů a proměníme tím atmosféru u sebe doma.

To je skvělé. Často se ale děje pravý opak – lidé si domů nosí hlavně to negativní. Přicházejí naštvaní, vypustí to na své nejbližší a ani si neuvědomují, co tím vztahu berou. Venku jsou zábavní a uvolnění, ale doma působí uzavřeně a podrážděně. Mnoho lidí si toho ani nevšimne. Právě proto je důležité, aby ten, komu to vadí, o svých pocitech mluvil – například že mu doma chybí partnerova či partnerčina lehkost a radostnost.

Je velký rozdíl mezi tím, když řekneme: „Chybí mi tvá zábavnost, rád bych ji zažíval i doma.“ A když vyčítáme: „Pořád chodíš domů naštvaný a já z tebe nic nemám.“

Často jde o hluboce zakořeněné vzorce, které si člověk nese ještě ze své původní rodiny.

Často také slýchám, že na sdílení hezkých věcí jsou přátelé. Partner skutečně nemůže pokrýt všechno a nemusí být jediný, s kým sdílíme radostné okamžiky. Ale pokud si necháváme vše dobré pro svět venku a domů nosíme jen frustraci, dříve nebo později se to projeví. Každá nerovnováha se ukáže.

A vždy je to záležitost obou. Pokud jeden něco neprojevuje a druhému to chybí, je na něm, aby na to upozornil. Vnímat včas, co nám nevyhovuje, vyžaduje kontakt se sebou samým. Všímat si svého diskomfortu, klást si otázky: Jsem spokojený? Co bych potřeboval? Co mohu změnit já? A co už není v mé moci?

Tohle ale mnoho lidí neumí. Vyrůstali v prostředí, kde to nebylo běžné, ve vztazích rodiny to neviděli a teď se to mají učit. Když pak zkouší nové komunikační techniky, mohou se cítit divně, protože jim připadají umělé. Povídat si o tom, co můžeme zlepšit, jim připadá nepatřičné. Ale to je naprosto v pořádku. Jakmile se naučíme otevřeně mluvit o sobě, pocit nepřirozenosti zmizí.

A co je ještě důležitější – naše děti uvidí, že se doma komunikuje a přijmou to za samozřejmé.

Ve vztahu je také dobré si občas připomenout, proč je pro nás ten druhý výjimečný. Proč jsme si ho vybrali. Cíleně si to zvědomovat, i když jsme zahlceni každodenními povinnostmi.

Sexuální bohyní zázrakem

Jak se může stát, že touha, kterou jsme pocítili s někým, zažehne sexuální život doma i po dlouhé době odcizení? Mám jeden takový případ v knize, kdy se to ženě stalo jen díky vzpomínce na dávnou sexuální aférku s neznámým cizincem. Ta žena to popisuje jako zázrak. Byl to zázrak? 

Je to moc hezký, nadějeplný příběh. Žena se otevřela intimitě díky připomenutí své vlastní historie. Najednou se cítila přirozeně, byla žádostivější. Ocitla se v jiném rozpoložení, než jak ji její muž obvykle vídal. A co bylo klíčové – nestyděla se za to.  Z pohledu jejího muže to mohlo na chvíli vypadat, jako by byla někým jiným – vrátila se zpět do doby, kdy zažívala hezké věci svobodně a spontánně. Navíc to bylo nečekané, takže to mělo jinou sílu a nebylo tam sebemrskačské odmítnutí sebe sama.

Bylo skvělé, že ji partner v tu chvíli neodmítl, že jí nevyčetl, že jiskra přišla po dlouhé době a podobně, ale naopak se nechal strhnout silou okamžiku. Taková výčitka nebo odmítnutí totiž může způsobit další hluboká zranění. V párové terapii se s tím setkáváme často – lidé si opakovaně nevědomky ubližují. Myslím na případ, kdy žena přišla ze cvičení veselá, plná energie a natěšená na svého partnera, a on byl zaskočený a vymluvil se na únavu, protože tu její otevřenost nezvládl, ale ani to nezvládl vykomunikovat…

Proto je důležité, aby když se ten, kdo byl dlouho uzavřený, konečně otevře, nenarazil na zavřené dveře toho druhého. Pokud dochází k opakovaným zraněním, může se stát, že už nikdo nepřijde s novým návrhem.

Kristýna Procházková

je klinická psycholožka a psychoterapeutka. Věnuje se práci s dětmi, dospívajícími, dospělými i páry.