Bylo to příliš rychlé a zahlcující. Jak vzniká trauma a jak ovlivňuje nejen sexuální život?

Sexuální násilí a trauma jsou témata, o kterých je zásadní mluvit – o jejich povaze, vzniku a léčení však mnoho lidí nic moc neví. Jedná se o citlivé téma a diskuse kolem něj jsou v online i offline často velmi zraňující a dochází při nich k tzv. druhotné viktimizaci. Domnívám se, že je to právě kvůli této neznalosti. I já jsem měla ještě donedávna víc otázek než jasného, co se to to v nás vlastně děje.

Vysvětlil mi to Vláďa Krutina, sexterapeut, který se zabývá především sextraumaty. Následující rozhovor vám pomůže pochopit chování obětí sexuálního násilí – například to, proč se znovu ocitají v situacích, které hrozí opětovným průšvihem. Možná vám to bude povědomé. Možná zjistíte, že nějaké trauma sami máte – jako já. A nemusí být zrovna sexuální. Je to totiž jedno. Traumata různých příčin se projevují podobně, jak říká jedna respondentka z mé chystané knihy Hledání sexuálního grálu, která byla jako dítě zneužívaná strýcem.👇

"Nejvíc mě v rámci terapie posunulo, a zároveň překvapilo, když jsme se bavili o traumatu. Uvědomila jsem si, že ať má člověk trauma z čehokoliv, ať je to voják nasazený v Afghánistánu, přeživších holocaustu, student školy, kde se střílelo, nebo oběť znásilnění, trauma se projevuje vždy stejně. Psychické následky jsou vždy stejné. A mně to vlastně nepřipadá fér. V porovnání s přeživšími holocaustu se mi vlastně stalo úplné kulové. Ale pak si uvědomím, že nemám normální život, nemám vztahy, práci, vzalo mi to budoucnost. Asi si nemám co vyčítat, když trpím, a není nutné myslet si, že jsem menší oběť. Jsem oběť.

Rozhovor je o vzniku traumat a jejich dopadu nejen na náš sexuální život, ale i o jejich zpracovávání, a to jednou z inovativních metod – Somatic Experiencing®, které se Vláďa Krutina věnuje. Není tak známá a zatím tak vědecky prozkoumaná jako klasické metody trauma-fokální kognitivně-behaviorální terapie (TF-CBT) a EMDR (Eye Movement Desensitization and Reprocessing), které doporučují mezinárodní klinické směrnice a Světová zdravotnická organizace. Mou pozornost však přitáhla tím, že víc pracuje s tělem, byť i zcela bez doteku, nikoliv jen s povídáním. Je vhodná třeba pro ty, kterým se o věci špatně mluví nebo umí skvělou slovní kličkovanou (na což já jsem expert ;)).

Vláďo, co je vlastně trauma?

Podle metody Somatic Experiencing, které se věnuji, je trauma jakákoliv událost, která narušila naše hranice a byla nějakým způsobem zahlcující – událost, která přišla příliš náhle, byla příliš intenzivní nebo nečekaná a rychlá. Došlo při ní k odpojení – přestali jsme cítit své tělo, emoce, nebo jsme zamrzli.

Někdy mluvíme o traumatu s malým T a traumatu s velkým T. Traumata s velkým T jsou události jako autonehody, velké, zjevné věci. S malým T to může být něco, co je složité definovat. Představte si malé dítě s křehkou nervovou soustavou. Chce si hrát nebo odpočívat, ale někdo ho pořád vyrušuje. Řekli bychom si, že si jen hraje, ale pro něj je to příliš razantní a narušuje to jeho hranice.

Každý jsme tedy jinak náchylný ke vzniku traumatu?

Přesně tak. Není možné říct, že si ze stejné situace každý odnese trauma. Každý z nás do ní totiž vstupuje s jinou zkušeností a jiným zázemím. Pokud jsme měli dobré zázemí a naši rodiče se k nám vztahovali podpůrně, naše odolnost je zpravidla mnohem větší než u lidí, kteří vyrůstali třeba bez rodičů, byli zanedbávaní a nebyla navázána bezpečná citová vazba. Nervová soustava se v nepodpůrném prostředí vyvíjí jinak, proto jsou zanedbávané děti náchylnější k vzniku traumatu.

Proč se traumatické situace opakují?

Náš nervový systém často hledá známé vzorce, i když byly bolestivé – protože jsou známé, ne protože jsou dobré. 

...

Jste asi v pětině textu. Dál se dozvíte nejen to,... A také tam najdete podcastový souhrn.

Jak získat kompletní verzi článku?

Můžete si ho pořídit za jednorázový poplatek 155 Kč - na mém profilu na platformě Forendors. 👇

Sexuální trauma: Proč se oběti ocitají v bludném kruhu a jak z něj ven?

Sexuální násilí a trauma jsou témata, o kterých se těžko mluví. Mnoho lidí netuší, jak trauma vzniká, jak se projevuje a jak se léčí. Právě tato nevědomost bohu…

ForendorsHana Vacková

Nebo si předplaťte celý tento web! Co vám to přinese?

🔓 Neomezený přístup ke všem textům Hledání sexuálního grálu. K červenci 2025 je tu už skoro 130 článků a přibývají sem každý měsíc minimálně čtyři další!

🕵️‍♂️ Ověřené tipy, odborné rady a kvalitní informace. Získáte obsah, který na internetu jen tak nenajdete – vše podložené zkušenostmi i odbornými poznatky.

🤝 Komunita otevřená diskuzi a podpoře. Stanete se součástí skupiny lidí, kteří chtějí kultivovat sexualitu a otevřeně o ní mluvit.

🌱Podpora sexuální osvěty v Česku. Vaším předplatným pomáháte šířit kvalitní informace a měnit českou sexuální kulturu k lepšímu. 💛

💸 Kolik stojí předplatné?

od 110 Kč / měsíc při platbě za rok nebo od 155 Kč / měsíc při platbě každý měsíc. Přispět můžete i vyšší částkou podle svých možností.
💡Podpořit Hledání sexuálního grálu lze i jednorázovým příspěvkem.

Chcete si obsah nejprve vyzkoušet?
🎁 Zvolte variantu za 0 Kč – zdarma vám bude e-mailem chodit newsletter a úvodní část každého nového textu.

Přidejte se ke čtenářům webu o sexualitě a sexuologii Hledání sexuálního grálu! Nenajdete tu žádný balast, mýty a hlavně žádnou reklamu – jen kvalitní, ověřené informace o sexualitě podložené výzkumy a rozhovory s experty s moderním přístupem. Jako novinářka s 20letou praxí vám garantuji nezaujatý pohled a skutečnou kvalitu informací. Věřím, že cesta ke spokojenosti vede přes pochopení sebe sama, kritické myšlení a expertní informace, a ne přes nákupní košík a rady kamarádů.

Hledání sexuálního grálu – to je každý týden minimálně jeden nový text, který vám pomůže pochopit sexualitu a nastaví takový mindset, který vám dopřeje opravdovou sexuální spokojenost a klid. A sex do konce života.

Proč se traumatické situace opakují? (pokračování odpovědi)

Když to vztáhnu k sexualitě, člověk, který zažil zneužití v dětství, může mít tendenci vybírat si partnery, kteří ho budou nějakým způsobem zneužívat. Jeho systém totiž touží po stejné konstelaci, aby z ní mohl vyjít lépe. Říkáme tomu „znovuvyjednat" ji.

Proč tehdy odpojení zachránilo život?

Protože to všechno běží na nevědomé úrovni, ve zlomcích vteřin! Naše autonomní nervová soustava má dvě základní větve: sympatikus (mobilizuje k akci) a parasympatikus. Ten má dvě větve - ventrální (umožňuje vcházet do sociálního kontaktu, zklidňuje) a dorzální (zpomaluje a zajišťuje obranu tzv. vypnutím se. Kolapsem) V momentě intenzivní situace rychle vyletí aktivace a sympatikus s tím potřebuje něco udělat.

Máme dvě možnosti: útěk, nebo útok. Pokud naše nervová soustava vyhodnotí, že proti mně jde násilník, který je větší, nevyhraju. Boj nebude účinná strategie a nemám kam utéct. Jediné, co můžu udělat, je odpojit se od pocitů svého těla. Kdybych zůstal v kontaktu, byla by to hrůza, emoce teroru. To systém nezvládne. Proto je funkčnější odpojit se, zamrznout, nebránit se.

A prožívá oběť pak ty emoce v dalším nezdravém vztahu?

Je těžké říct jednoznačně, zda to tak bude mít nebo ne. Každá nervová soustava je individuální. Ale někteří z nich jsou v takovém vztahu, protože chtějí, aby to dopadlo jinak. Chtějí mít tu moc s tím něco udělat, ale je to jako ve víru, který je natolik silný, že neřeknou stop. Znovu zamrznou nebo se odpojí. Je to ověřená strategie, která zafungovala. Systém nám nedává moc prostoru si vybírat. Je to v podstatě nevědomé. Člověk může mít někdy pocit, že je hrozně zamilovaný, že to je ono. Ale pak se ukáže, že ne.

Jak probíhá terapie, jaké se věnujete vy?

Jsou různé linky. Záleží, co se děje. Představme si situaci, kdy žena zažila nějaké zneužití. Nedokážeme změnit minulost. To se prostě stalo. Nicméně to, co můžeme změnit, je vnitřní obraz té události a vnitřní prožívání.

V jedné lince práce se hodně orientujeme na zdroje. Na to, co funguje, co pomáhá regulovat nervovou soustavu. Potřebujeme naučit systém, aby znovu důvěřoval, že jsme schopni se dostat do kontaktu s jakoukoli emocí, a zase se vrátit do klidu. Systém neustále hledá cestu, jak jít do klidu. Aby byl zazdrojovaný.

Co znamená „zdroje” a “být zazdrojovaný"?

„Zazdrojovaný" znamená, že se člověk cítí fakt bezpečně, uvolněně. Vždy mapujeme, co jsou klientovy zdroje. O co se může opřít. Co je to, co ho zvedne, když je na dně? To je něco, k čemu se dá vracet a kde se dobíjet. Zdroj může být v podstatě taková protiváha k tomu traumatickému zážitku. V tom nepříjemném nemusíme zůstávat dlouho. Čím déle bychom v něm zůstávali, tím větší je riziko, že se klient odpojí. A to nechceme, protože by zopakoval to stejné, na co je zvyklý – odpojí se, disociuje nebo zamrzne. To se může stát. Proto se vždy vracíme zpátky ke zdrojům. Ideálním cílem je všimnout si nepříjemného jen trochu a zklidnit se, aby nedošlo k zamrznutí. Hledáme v podstatě nové možnosti než ty, které systém zná a které mu „fungují".

Povídáme si. A protože je trauma uvězněné v těle, zajímá mě, co se děje v něm. Ptám se, jaký tam je pocit? Může to být svírání. Tak zkoumáme, jak to svírá. A člověk tam dřív či později objeví jiný pocit.

Mohou se objevit impulzy udělat věci, které tehdy nebyly možné dokončit. Třeba: „Chci vyškrábat tomu člověku oči." Na což tehdy v té situaci došlo. To je obranná strategie boje. Po nějaké době práce, když už je systém dostatečně stabilizovaný a „zazdrojovaný", vedeme lidi k tomu, aby si to představili a třeba i skutečně šli do pohybu. Aby vystoupili z toho zamrznutí a mohli ho udělat a dokončit impulzy, které tehdy nebyly možné.

A v druhé fázi se člověk učí, jak se dostávat bezpečně do kontaktu?

Ano, protože často se lidé, kteří zažili sexuální trauma, odpojují. Jsou aktuálně v nějakém partnerství a vyhýbají se konkrétní sexuální aktivitě nebo nesnesou vůbec dotek. Nebo naopak se snaží potěšit partnera a jsou úplně odpojeni od toho, co vlastně sami chtějí, protože jim to dává mylný pocit moci, že to mají pod kontrolou.

V případě, že se odpojují a necítí potěšení ve svém těle, pak se potřebujeme podívat na to, kde je to v těle příjemné. Příklad: Kdyby se mě partner dotkl na stehně, mám tendenci ucuknout, prostě se mi to nelíbí. Dobře, zastav. Tohle je někdo jiný, kdo se tě tam teď dotýká, to je tvůj partner. Co se tam děje pak? Jaký je ten dotyk teď? Potřebujeme to teď odpojit od vnitřního obrazu tehdejší situace. To, co teď prožívám, je sice podobné tomu, co bylo tenkrát, ale není to stejné.

Takže si člověk myslí, že doteky jsou od pachatele?

Přesně tak. Nervová soustava něco zavnímá a spustí se amygdala, centrum strachu a ohrožení. Amygdala ale nezná kontext. Podílí se na zpracování senzorických vstupů v daný okamžik. Potřebujeme rozpojit obraz, že je to něčemu podobné, ale je to jiné. Není to to stejné. Protože naše nervová soustava, když je znovu v traumatu, má pocit, že se to reálně teď děje. To, co se dělo tenkrát, se ale neděje. Kontext je jiný.

Hledáme cesty, jak rozpoznat, když jsou lidé odpojení od těla a pocitů, protože oni nevědí, že jsou odpojení.

Jak je můžeme dostat zpět k vnímání těla?

Dáváme třeba konkrétní cvičení, ať střídají teplou a studenou vodu. Ať jen vnímají, jaké to je. Nebo jaké to je, když se promasírují. Co se tam pak v tom místě děje? Je ten dotek silný? Chtěli by ho menší? Jaký dotek by byl příjemný?

Cílem je, aby oni začali naslouchat té vnitřní potřebě. A další krok: umět to komunikovat svému partnerovi. „Hele, tohle je na mě moc, moc rychlé. Já to potřebuju jinak." Protože v momentě, kdy zamrzneme, jsme odpojení, nejsme schopni komunikovat naše potřeby. Ani vlastně nevíme, jestli se nám to líbí nebo nelíbí. My to vlastně necítíme. Teda - my cítíme, že necítíme, ale to je trochu jiná kapitola.

Takže sice nic nemusíme cítit, ale vidíme, že to má dobrou odezvu u toho druhého, takže pokračujeme a máme pocit, že to už je ten sex…

V práci se sexualitou rozlišujeme primární a sekundární zdroje potěšení. Ten sekundární je třeba to, že se mi líbí, že se to líbí druhému. A já klienty (nejen s traumaty) učím, jak zcitlivět jejich dotek a jejich tělo, aby měli přístup i k tomu primárnímu potěšení. Aby nebyli odkázaní na to, jestli se druhému něco líbí nebo ne. Protože nikdo jiný není zodpovědný za naše vlastní prožívání a potěšení než my sami.

Když má někdo potíže dosáhnout orgasmu, tak za to nemůže ten druhý. Já bych měl vědět a komunikovat, co potřebuju. Jaký dotek potřebuju? Jak to potřebuju? Co se mi líbí? Když nevíme, tak to pojďme zkoumat! Pojďme to hledat! Pojme ty cesty v partnerství nacházet společně.

Bavíte se o těch situacích, která trauma způsobily?

Záleží na konkrétním klientovi. Mluvit o něm může být pro tělo velmi stresující, takže minimálně nejdeme do detailů v počátku spolupráce. Nejdříve posloucháme tělo a ladíme se. Děláme různé nácviky – třeba nácvik komunikace a ještě častěji práci s hranicemi. S navnímáním, kde jsou, s možností dostat se do kontaktu se svou silou, se svým hlasem ve smyslu: „Stůj! Dál nechoď!" Jde o to naučit se komunikovat a rozpoznat, kdy je někdo narušuje.

Až když si tohle klient osvojí, můžeme se začít přibližovat k tématu.

Klíčem k této práci je něco, čemu říkáme titrace. Potřebujeme všechno zpomalit. Jak jsme si řekli, trauma je něco, co přišlo příliš rychle a bylo příliš intenzivní.

Představme si, že ženu někdo napadl (ačkoliv oběti nejsou jen ženy). Často se stane, že přestane věřit svému tělu, protože ji „nevarovalo" – nevěnovalo tomu pozornost. Takže se podíváme na to, co se děje, když tu situaci teď zpomalíme. Čeho si všímáme? Co se děje v těle? „Vlastně mám takový nepříjemný pocit v zádech." Dobře, to je něco, co tam bylo přítomné, ale byli jsme od toho odpojení. Takže když to teď vnímáme, co bychom chtěli? „Asi abych zrychlila krok." Dobře, tak si pojďme představit, že můžeme jít rychleji nebo že běžíme, utíkáme. Tím právě měníme ten vnitřní otisk události.

Tu konkrétní situaci vlastně ani nemusíte detailně znát?

Vlastně ji znát nepotřebuji. Někdy je to pro mě fajn pro orientaci. Ale to, co při práci dělám, je, že sleduji tělo. To neustále vypráví ten příběh. Všimnu si třeba napětí v čelistech klienta a řeknu: „Pojďme prozkoumat, co se tam děje. Co by to chtělo?" Jeden klient řekl: „Mám chuť kousnout." Říkám: „Dobře. Tenkrát to nebylo možné. Jaké by to bylo teď kousnout? Jaké by to bylo dokončit ten pohyb, který se zasekl, který nebyl možný?" To zpravidla uvolní část aktivace, která se v systému “zasekla”.

Když vycházíte z pozorování klientů, co nejčastěji vidíte?

Často se obranné strategie objevují v nohách – touha kopat nebo utíkat. Nebo to jsou ruce – škrábat, kousat, použít lokty. Může to být cokoliv, co vede k takovému impulzu.

Při zpracování traumat je rozdíl, jak trauma vzniklo. Jestli se to stalo v dospělosti, nebo jestli člověk zažíval opakované zneužívání v dětství. Protože v takovém případě má systém pocit, že to byl nekončící teror. Hledáme pak v minulosti momenty, kdy člověk nebyl ohrožený, kdy to bylo relativně bezpečnější – třeba u babičky nebo ve škole. Aby si systém uvědomil, že byly i momenty, kdy to bylo lepší.

Sexualitu rozjíždíme sami masturbací, a to už v bříšku u mámy, ale zdá se, že sebeobjevování je důležité i při zbavování se traumatu…

Ano, určitě. Začít sám či sama je ten nejbezpečnější možný první krok. Co je ten nejmenší možný kontakt? Možná to, že se budu prstem dotýkat na předloktí. Pak se ptám: Jaké to je? Cítím, necítím? Dobře, a když se štípnu, cítím? Ano. Protože velmi často to není o tom, že necítíme, ale jen necítíme to, co bychom chtěli cítit.

A to, co bychom nechtěli cítit?

Když se štípneme, tak to cítíme. Takže to není o tom, že vůbec nic necítím. Chci jen cítit, aby to bylo příjemné. Je to vždy o nalezení škály. Samozřejmě, místa s tenčí kůží nebo erotogenní zóny jsou mnohem citlivější – typicky místa s tenkou kůží, blízko ke kosti – než když se budu hladit třeba na zápěstí.

Úplně nulový krok, který s klienty také dělám, je práce s předmětem. Rozložím různé předměty a řeknu: „Nějaký si vyberte, opřete se a pojďme ho prozkoumávat." A jen sledujme, jaké to je pro ruce. “Co cítíte?” A zase, možná myšlenka uteče jinam. Super. Všimnu si toho, vrátím se zpátky. Naše ruce mají hned po genitáliích a rtech nejvíce nervových zakončení, takže je to taková bezpečná cesta, jak se spojovat s vlastními tělesnými vjemy… A tím, že je to předmět, nezačínám zapojovat otázky typu: „Jaké je to pro toho druhého? Líbí se mu to?" My totiž velmi často nenásledujeme svůj hlas kvůli ostatním.

Konkrétní techniky práce s traumatem?

Povídáme si. Dávám otázky do hloubky. Co se děje v těle? Jak to vypadá? Je tam nějaký obraz? V podstatě pendlujeme mezi tím, co je příjemné, zdrojující, a tím nepříjemným… Čím déle se bavíme o příjemném, tak dříve či později přijde takové to „ale“… třeba: „Ale nemůžu dál." Nebo: „Ach jo, to je příjemné, ale teď mě tady něco svírá." Nebo: „Teď se mi vybavil ten flashback."

Takže když se zaměříte na to příjemné, objeví se to nepříjemné? Proč?

Protože příjemná věc přináší taky aktivaci a jak narůstá, najednou se to překlopí do nepříjemného. Tak to tam lehce prozkoumáme a zorientujeme se a zase skočíme do přítomného okamžiku. Což ukazuje, že to nepříjemné, co se objevilo, nijak nesouvisí s objektivní realitou. Že to byla jen vzpomínka. Vzpomínka těla.

A když přijde, přichází něco, čemu říkáme vybíjení. To má několik podob. Může to být takové to, jak se najednou zhluboka nadechnete – „uff, je to za mnou". Nebo se může objevit třes, více či méně viditelný. Necháme to vytřást, protože to je nahromaděná energie, která potřebuje odejít ze systému.

Často to vidíme v přírodě, na National Geographic jsou na to skvělé záběry. Když vidíme antilopu, kterou predátor dostihne, je úplně ztuhlá. Když predátor odejde, protože kořist, která se nehýbe, pro něj není zajímavá, tak se antilopa najednou začne třást, vytřese to a uteče.

To je stejné jako se zamrznutím lidských obětí násilí!

Peter Levine, který napsal knihu Probouzení tygra a vytvořil tuto metodu, vycházel z pozorování, že zvířata ve volné přírodě netrpí traumatem, přestože neustále zažívají strach o život.

Protože umí pracovat s bojem o život?

Přesně tak. A on si všiml, že zvířata právě vytřesou tu nahromaděnou energii. Jsou schopna to udělat v každém okamžiku, kdy si uvědomí, že jsou v bezpečí.

My se v té práci neustále orientujeme na bezpečí. Tenkrát to bylo nebezpečné, ale teď je to bezpečné. Jak bych teď chtěl zareagovat, kdybych mohl? Tenkrát jsem nemohl, ale teď, protože jsem v bezpečí…

Protože je to už jen teoretické, fantazijní, tak je to bezpečné? A zároveň u vás klient cítí bezpečí, že může cokoliv říct, že mu nasloucháte?

Přesně tak.

Jsou ještě jiné reakce než třes?

Ano. Třeba se směje. Někdo má tendenci hodně mluvit. Jsou různé formy toho vybití. Po chvíli se zeptám: „A jak je teď?" Zpravidla přijde nějaká forma uvolnění nebo expanze. „Vlastně je to najednou fajn. Nebo lepší."

Cílem je opravdu kapku po kapce pomyslně to nepříjemné vybít, dostat to z těla.

V podstatě je to nekontaktní metoda…

Primárně ano, ale lze pracovat i s dotekem. Ať již dotek použijeme nebo ne - pracuje se s tělem. Záleží ale na kontraktu s klientem. Mám kontrakt takový, že někdy můžeme použít dotek, který je dopředu domluvený, s jasným důvodem. Vysvětlím cíl, proč dotek nabízím a jak vypadá. Klient může kdykoliv říct, že nechce. Například: „A jaké by to bylo, kdybych ze strany paží jen takto udělal pocit hranice?" Aby tělo najednou cítilo: „Nejsem tady sám, je tady někdo další."

Nebo člověk, co má neustálé potíže s kotníkem. Jaké by to bylo, kdybychom mu dali takovou ochranu, hranici? Něco, co o něj pečuje. Pak jen sledujeme, jaké to je, jak se daří kotníku, když je tam tohle. „Hele, vlastně se tam začíná zahřívat." Dobře. Sledujme, co dalšího přijde místo toho dřívějšího pocitu. To teplo je energie. Když se dostaneme do kontaktu s disociací, často ti lidé cítí chlad. Lidé v kolapsu nemají moc svalového tonu, jsou jako leklé ryby. Naopak lidé, kteří jsou hodně v zapnutém sympatickém systému, jsou velmi akční, nevydrží v klidu, neustále skenují prostředí, odkud by mohlo přijít nebezpečí, tak mají vysoký svalový tonus.

Jak poznáte, že už je hotovo?

Pro mě je důležité, že je naplněna zakázka klienta. Ptám se: „Dobře, tak jak vypadá to nové já?" Představte si sám sebe v té nové verzi. „Hele, vlastně si užívám sexualitu." Dobře, co to znamená? „Umím komunikovat svoje potřeby a zároveň, když se mi něco nelíbí, umím říct ne." A co se děje v těle, když si představíte, že umíte říct ne? „Vlastně cítím takové posílení a pevnost v hrudníku." Když si to představíme, systém se na to ladí. O čemkoliv mluvíme, cokoliv si představujeme, systém se na to ladí.

Takže vím, jak vypadá cíl, a na základě toho pracujeme. Chci komunikovat, když se mi něco nelíbí, chci vědět, co se mi líbí. A podle toho volíme metody a techniky. Pak děláme „odečet" – jak se daří ve vztahu? Je to lepší? Nebo je potřeba ještě něco dalšího? To mi musí říct klient, jestli je to pro něj dostatečné.

A jak dlouho to podle vašich zkušeností trvá?

Zase záleží na tom, z jakého pozadí člověk vychází, z jakého zázemí. Na začátku nepracuji s tématem traumatu, s tou konkrétní situací, ale na základních dovednostech, na „zazdrojování", na umění rozpoznat rozdíly a podobnosti s těmi situacemi. S některými lidmi třeba po pátém sezení už téma přinášíme. A s jinými můžeme přinést traumatické obsahy až na dvacátém sezení. Je to opravdu individuální.

Nepracuji s tématem přímo, protože systém dříve či později přinese aktivaci a dotkne se něčeho nepříjemného. Může to souviset s daným traumatem, nebo být navázané na jiná traumata. V momentě, kdy víme, že jsme schopni dostatečně dlouho zůstávat v příjemném a systém je dobře zazdrojovaný, můžeme si říct: „Pojďme se podívat na něco konkrétního. Řekněte mi něco o té situaci." Zase něco řekne, pak dáme příběh stranou a ptám se: „A co se dělo v těle, když jste o tom vyprávěl? Co to přineslo?"

Jít po malinkých, drobných krůčcích je klíčové. Proto na traumata nejsou dobré abreaktivní terapie ve smyslu katarze. Nefunguje to. Protože se v daném okamžiku zahltím, odpojím. Ano, je mi potom líp, protože se odpojím. Ale já se potřebuji naučit regulovat a seberegulovat systém.

Takže terapie ve smyslu, že se podívám tomu traumatu, té situaci zpříma, nefunguje?

Katarze? Takové to „pojď se z toho vyřvat!"? NE, nefunguje.

Protože jsem ve víru emocí a nemůžu se zastavit a potom upadnu do hlubokého vyčerpání. To je kolaps, to já nechci. Systém Somatic Experiencing pracuje s tím, že si lidé představují, co by udělali, co tehdy nemohli (z dobrého důvodu). A sleduji, jakou to má odezvu v těle, když si to jen představím. Klientka má třeba potřebu křičet. Hledáme v představách místo, kde by si šlo pořádně zakřičet a vykřičet všechno, co tam je. A že to někdo slyší.

Často traumatizovaní lidé trpí tím, že na to byli sami. Cílem je hledat a doplňovat zdroje, které tenkrát chyběly.

Člověk je ve finále potom silnější a dokáže se případně i poprat s dalšími situacemi, které by se mohly stát, ale nestanou se dalším traumatem. Může přijít posttraumatický růst.

A k dalšímu opakování nedojde?

Je větší šance, že ne. Lidé mají větší odolnost zachovat se jinak.

Existuje nějaká prevence? Jak se nedostávat do situací, z nichž se vytvoří trauma? Můžeme to učit na základních školách?

Určitě se můžeme učit regulovat emoce. Když jsem ve stresu, jak se můžu zklidnit.

Jsme neustále v nějakém stresu a nemáme moc šancí se během dne odsunout někam do klidu a tam zregenerovat. Takže jsme pořád krůček k tomu se odpojit, což se stává ve vysokém stresu. Cílem by nemělo být chránit se před negativními emocemi a být pořád v klidu. Cílem by mělo být naučit se žít s celou paletou našeho prožívání. S pozitivními emocemi, ale i s těmi negativními. Potřebujeme zažít a poznat tu naši hranici, co je pro nás ještě ok a co už ne, kdy vybuchneme nebo se odpojíme.

Můžeme se učit, jak se dostat ze stresu zpátky do zazdrojovaného stavu, abychom poznali, co nám pomáhá se zklidnit.

Dobré je si představit konkrétní situaci. Klient třeba řekne: „Tady mě to tlačí a nejradši bych mu napálil." To je to, co zná, co udělal. Napálil spolužákovi. Ptám se ho: “Ale co kdyby byla jiná možnost?” Když se o tom takhle bavíme, on to prožívá, je v kontaktu s tou emocí, se kterou v té situaci tehdy nebyl. Představte si barvy semaforu. Cílem je, abychom ve chvíli vysokého stresu s emocemi zůstali chvilku v oranžové.

Jak to probíhá, když k vám přijdou páry?

Bývá to tak, že zpravidla jeden byl traumatizovaný, druhý ne. Je důležité uznat, že ten, co nebyl, má svoje potřeby. To je v pořádku. A zároveň je důležité teď netlačit na toho traumatizovaného. Potřebujeme jeho systém zklidnit. Zpravidla dávám pravidlo: „Žádný sex po dobu 1–2 měsíců.“ Potřebuji partnerovi traumatizovaného člověka vysvětlit, že chci, aby měli sex, že jsem na straně jejich partnerství. Ale aby se traumatizovaný člověk mohl otevřít, musíme nejprve odstranit ten tlak. Samozřejmě, že chápu potřebu toho partnera, že chce sex, že je neustále odmítaný. Ale pokud je ve vnitřním systému traumatizovaného strach, tak žije v neustálé připravenosti, kdy něco zlého zase přijde. Když čeká ohrožení, není prostor pro zkoušení nových věcí. Se svou zvědavostí a hledáním nových cest jsme schopní se spojit, jen když se cítíme v bezpečí.

Zkoušíme různá cvičení, třeba reakce na hranice, doteky. Tady u mě je spolu začnou zkoušet a vezmou si to na doma. Nemá to být předehra - cvičení, které má vést k sexu. Je to prostě jenom cvičení, které po patnácti minutách skončí a jde si každý po svém. Má to jednu jedinou výjimku – kdyby ten traumatizovaný partner chtěl pokračovat a mít sex.

Vladimír Krutina působí v Praze a Pardubicích, případně online. Více informací najdete na jeho Instagramu, Facebooku nebo webu. 

Seznam praktiků SE je k dispozici na webu Asociace Somatic Experiencing, kde najdete i etický kodex.