O ženské orgasmičnosti i anorgasmii a daru sexu se sexuologem Zlatko Pastorem
Chcete vědět, proč se ženám uleví, když začne jejich muž trpět poruchou erekce? Co je dar sexu a jak ovlivňuje naši sexualitu genetika? Proč ženy předstírají orgasmus? Přečtěte si, co k tomu říká sexuolog, gynekolog a porodník Zlatko Pastor. V rozhovoru pro Hledání sexuálního grálu přibližuje i to, jak se v sexuologii vymezují hranice normality a proč anorgasmie není problém.
Slýchám stížnosti lidí na to, že jejich partneři či partnerky odmítají nějakou sexuální praktiku, protože není normální. Zpovídala jsem tolik lidí, ale že bych napříč rozhovory viděla nějaké rysy normálu, to teda nemůžu říct. Došlo mi, že máme všichni dost limitovanou představu o tom, co je pro lidi v sexu normální. Existuje vůbec něco jako sexuální norma? Jak sexuologie vymezuje hranice normality?
Žádná definice, na které by se shodli všichni, neexistuje. Sexuologové obvykle říkají, že „normální sexualita“ je to, co probíhá dobrovolně mezi psychosexuálně zralými lidmi, kteří nejsou přímí příbuzní, a pokud tato činnost nikomu nepůsobí újmu. Psychosexuální zralost je však stanovena různě podle země – ve Vatikánu je to 13 let, u nás 15 let. Pokud jde o příbuzenské vztahy, s vlastní sestrou mít sexuální vztah nelze, ale se sestřenicí už ano.
Z toho je patrné, že to, co je normální, neurčuje medicína, ale morálka a právo. Ty stanovují, co je legální a co už je trestné. Stejné je to s parafiliemi (netypickými preferencemi – pozn. autorky), i u nich je to dáno právní regulací. Tyto normy se mění v čase. Například homosexualita byla u nás až do 60. let minulého století trestná, někde to ale platí doposud. Sadomasochismus už také není ve své mírné formě definován jako parafilie.
Kromě morálky a práva stanovuje hranice normy také medicína - prostřednictvím diagnóz. Existují tři mezinárodní klasifikace, které se rovněž v průběhu času mění. Například transsexualita byla diagnózou a parafilií, ale dnes už není. Změny nastaly také v případě anorgasmie u žen. Ta už nemusí být sexuální dysfunkcí, je to statistická norma.
Proč? Kvůli velkému výskytu?
Ano, anorgasmických žen je podle různých výzkumů 8 až 37 %. Pokud bychom tak velkému počtu žen dávali diagnózu, traumatizovali bychom je. Často zcela zbytečně, protože neschopnost dosáhnout orgasmu ženám vůbec nemusí vadit. Dá se s tím spokojeně žít. Pomáháme jim tak, že se snažíme o to, aby anorgasmie a dysfunkční orgasmus nebyly pro ženu problém. Nicméně pokud žena v této situaci pociťuje diskomfort, je to většinou iatrogenní postižení, což znamená „neúmyslně vyvolané lékařem“. Pokud jim lékař sdělí, že jde o poruchu, může to jejich trauma ještě prohloubit.
Můžete zkoušet vibrátory a různé pomůcky, nicméně velké množství anorgasmických žen stejně zůstane bez orgasmu.
Podobně složité je to s ženskou sexuální touhou, pro jejíž nedostatek máme diagnózu porucha sexuální touhy.
Jste asi v pětině textu. Dále zjistíte, že je genetická predispozice pro sex mnohem důležitější než prostředí, kde vyrůstáme a jak nás matou společenské diskuse. A že se dá sex naučit, i když člověk nemá dar sexu.
Pokud máte předplatné, tento odstavec přeskočte. Pokud ne a chcete si článek dočíst, máte dvě možnosti:
1/ Koupit si text za jednorázový poplatek 155 Kč 👇
Hana Vacková
2/ Pořídit si předplatné celého webu od 110 Kč za měsíc - získáte přístup ke všem textům Hledání sexuálního grálu (aktuálně přes 100 článků). Stačí kliknout na růžové tlačítko v rohu.
PS: Nechcete zatím platit? Nechte si posílat aspoň newsletter zdarma a odemčené texty. Stačí se bezplatně registrovat - opět stačí kliknout na růžové tlačítko v rohu
Subscribe to continue reading
