Queer terapeut: Nejtěžší je coming-out trans lidí vůči partnerům. Vůči dětem je to nekonfliktní
O cestě ke spokojenosti, ať už skončí tranzicí nebo ne
Kdyby někdo mávl kouzelným proutkem a všichni by rázem odhalili svoje tajené identity, preference, kinky a fantazie, poznali bychom to tady ještě?
Ráda píšu o tématech LGBT+, protože neheterosexuální lidé ukazují, že lze žít po svém, a to i navzdory tomu, že nám tady stále pokulhává akceptace jinakosti.
Adam Šimek je psychoterapeut LGBT+ témat s fokusem na trans tématiku, s níž má osobní zkušenost. Osvětlil mi, kdy a jak si člověk uvědomuje, že není v souladu se svým vrozeným pohlavím. A jak je to s rozhodováním, zda a kdy začít nový život po svém. Tranzicí to vždy nekončí, a když končí, rozhodně není vždy její součástí i nový pohlavní orgán. Ptala jsem ho i na to, co můžeme udělat pro své děti z pozice rodičů. O rodině jsme nakonec mluvili hodně - je totiž klíč.
💛 Poznámka HSG: Texty o LGBT+ nikdy nedávám za paywall, protože chci, aby byly dostupné všem. Za sdílení budu vděčná! 💛
Mluvila jsem s několika lidmi s nějakým trans prvkem. Všichni mají rodinu, většina to tají a coming-out odkládají na neurčito. Největší roli hraje strach z nepřijetí okolím a širší i blízkou rodinou…
Je docela časté dilema trans lidí - rodičů, kdy je vhodný moment jít do tranzice*. Jestli je to hned, nebo až budou děti větší, až budou dospělé.
*Tranzice není jen a vždy operace. “Je to proces, během kterého začínají žít pod svým skutečným genderem. Může mít formu sociální (změna používaného jména, oblečení, účesu či gramatického rodu), lékařskou (operace, hormony) a úřední (změna dokladů).” Zdroj: www.transparent.cz
Kdy je ten správný čas, na to si musí odpověď najít každý sám v sobě. Je otázka, jestli se dá žít spokojený a vyrovnaný život, když vím, že jsem někdo jiný, a upozaďuji to a skrývám. Odráží se to pak na našem duševním zdraví. A taky...
je otázka, zda není lepší, když má dítě spokojeného rodiče, který se dokáže popasovat se svojí jinakostí, a nebo konformního dospělého, který je bez života.
Když už si to člověk sám přizná a začne chodit k vám na terapie mluvit o své touze po změně, končí to vždy tranzicí?
Ne.
Jak se dochází k rozhodnutí, zda do tranzice jít nebo ne?
Nedá se to zobecnit. Lidé dávají na jednu misku vah život plně v souladu se sebou, se svou identitou, a na druhou misku to, jestli pro to mají podmínky, jestli se nebojí, že přijdou o práci, o vztahy. Jejich život se může obrátit vzhůru nohama a oni zvažují, zda jim to stojí za to to riskovat, nebo to radši upozadí a zůstanou v tom skrytě. Společenské stigma je pro spoustu lidí bariéra, přes kterou neprojdou.
Tranzice je pro mnohé lidi způsobem, jak najít větší soulad se svou identitou, a to v případech, kdy prožívají různou míru genderové dysforie. Dysforie je odborný termín pro pocit nesouladu s vlastním tělem nebo přisuzovanou společenskou rolí, a někteří ji prožívají intenzivněji než jiní. Tranzice však není jen reakcí na dysforii – je to cesta, kterou si lidé volí, aby mohli žít autentičtěji.
Top témata: rodina a sex
Jak probíhají vaše terapie?
Je to komplexní proces. Bavíme se jednak o prožívání sám/sama sebe, svého těla, společenského postavení. A také o tom, jaké mají lidé obavy z tranzice nebo motivace do ní jít.
Hodně často se dostáváme na téma rodiny. Na to, zda byl člověk vychováván k tomu, aby cítil svoje potřeby, byl podporován je prožívat, vyjadřovat a zda byly naplňovány. Často to tak neměli lidé, kteří mají specifické obavy do tranzice jít, protože si nejsou jistí, zda mohou věřit svým prožitkům, ale hlavně váhají, zda mají právo být šťastní.
Aspoň z těch, které vidím já osobně. Často bylo to, co si myslí a cítí, zpochybňováno, a to nejen v oblasti genderu, ale v celém spektru života. Z terapie téma rodiny nelze vyčlenit, protože do velké míry určuje, nakolik je člověk vlastně připravený přijmout svou individualitu.
Co když adepti na tranzici už mají děti? Není snazší sdělovat to jim než rodičům?
Ano, z toho se dělá větší problém, než je. Nejobtížnější bývá sdělovat to životním partnerům či partnerkám. Protože si nás našli jako někoho a často i pro to, jak jsme vypadali. A když najednou oznámíte, že jdete do tranzice a budete vypadat třeba úplně opačně, tak to pro ně může být nepřijatelné. Už jen protože nejsou heterosexuální nebo homosexuální - záleží, kam proměna směřuje. Pokud žiji s bisexuálním partnerem nebo partnerkou, tak to může být snazší.
A děti? Reakce dětí těch rodičů, které kolem sebe mám, jsou nekonfliktní. Pro děti je důležité, aby s nimi rodič zůstal. A aby byl v pohodě.
Je to i tím, že se s tím mladí potkávají víc než ti starší? Že je to pro ně víc otevřené téma?
Taky. Ale pokud se jedná o menší děti, třeba 4, 5, 6tileté, jde o to, že svému rodiči důvěřují. Když jim sdělí, že se na jejich vztahu nic nemění a vytváří bezpečné prostředí, vezmou to v klidu. Ony totiž menší děti ještě nesoudí, jako to dělají dospělí. S tím začínají až později, až ve škole, kde už se začínají porovnávat, soupeří a od ostatních začínají nasávat určité významy pro určité věci.
Co je ještě další důležité téma v terapii?
Sexualita. Ačkoli je to téma, které řešíme všichni, pro trans lidi bývá zvláště citlivé a často i složitější, právě kvůli zmíněné dysforii.
Je to jiné u tranzice na ženu a na muže?
Ano. Komplikované je to v tom, že pohlavní orgány nevypadají tak, jak si lidé představují, nebo tak, jak běžně vypadají u osob daného pohlaví. A to sebou nese různě velkou míru diskomfortu a vyjasňování s partnerem či partnerkou, jak spolu vlastně budou mít sex. Někdo je s tím v pohodě, někdo méně, někdo jde na operaci.
Samotné operace genitálu jsou samozřejmě rozdílné u trans mužů a trans žen. Trans ženy si mohou nechat vytvořit neovagínu. Málo se mluví o tom, že je nejisté, do jaké míry bude zachovaná citlivost. Trans muži podstupující faloplastiku jdou do velkého risku, který zahrnuje vedlejší komplikace, třeba s močovou trubicí, a může to v nejhorších případech skončit vývodem. Nejisté je i to, jak bude vypadat samotný vizuál. V Česku se to zatím moc dělat neumí.
Trans ženy ale mají narozdíl od trans mužů výhodu, protože k jejich vytouženému a funkčnímu pohlavnímu orgánu mohou dospět operativně. U trans mužů se funkčnost a citlivost zatím nedaří. V Česku podstupuje tuto operaci jen malá část trans mužů, protože výsledky jsou vizuálně a funkčně neuspokojivé.
Je to v zahraničí lepší?
Umí to tam líp, alespoň tu vizuální stránku. Co se týče funkčnosti, je to všechno a vždy s otazníky. A je třeba říct, že i když penis nějakou citlivost mít bude, nebude nikdy plně funkční jako penis člověka, který se s ním narodil.
Jaká je potom uspokojivost v oblasti sexuality?
O tom se málo mluví. I v rámci komunit. Dozvíte se, že tamta řekla tamté, tamten tamtomu… Myslím si, že to může být proto, že se lidé stydí. Jeto velice intimní záležitost, o které se nebavíme "na potkání". Nebo třeba nejsou spokojeni s výsledky zákroků a nechtějí to přiznat. Pokud se člověk odhodlá k operativní změně, měl by ji fakt dobře zvážit.
Podle mě je v oblasti sexu lepší, dokud nebudou operace genitálu na vyšší úrovni, zachovat původní orgány, které jsou funkční a poskytují uspokojení. Tedy pokud člověk netrpí výraznou dysforií, kvůli které by ani nechtěl*a mít intimní kontakt, dokud nebude mít odpovídající genitálie.
Vím, že by se mnou spousta především trans žen nesouhlasila. Otázka je, proč to tak je? Může za tím být neuvědomovaný tlak společnosti, že musí mít vagínu, aby byly ženami, čímž ale plní cizí očekávání?
Jsou to komplikovaná témata a není jedno, ani dvě, ani tři správné a uspokojivé řešení pro všechny. V praxi vidíme - a dobře to ukazuje podcast Lenky Králové V transu - velkou pestrost přístupů a cest, které dovedou trans lidi ke spokojenosti. Někdo se bojí a nejde do toho, ustojí si to. Někteří*é do toho opravdu chtějí jít, projdou tím a jsou spokojení*é. A pak jsou i ti, kteří přemýšlí, jestli bylo jít do zákroku dobře nebo ne.
Když jsem mluvila s těmi několika muži, kteří si pohrávají s ženstvím**, všichni hovořili o kráse. Bylo to pro ně, přišlo mi, větší téma než pro ženy, které znám. Jak vnímáte téma krásy u svých klientů?
Pro koho není důležité vypadat dobře? Trans ženy jsou mnohem víc pod hledáčkem a kritikou společnosti. Dobrý vzhled je pro ně i způsob, jak lépe přežít, jak lépe projít ve společnosti. Protože čím méně budou rozpoznatelné, tím méně uslyší nadávek a nebudou terčem agrese.
**oni sami se neoznačili ani jako trans gender, ani jako crossdresseři (moderní výraz pro transvestity).
Sexualita se vyvíjí celý život, stejně tak i genderová identita. Je to celoživotní proces. Když nám bylo 12, 20, 30, 40 let, vnímali jsme sexualitu jinak. Stejně tak se proměňuje i naše genderová identifikace. Mění se jistě i váš vztah k ženství, i když jste cis*** žena, že? Určitě to bylo jiné ve 20 než ve 30 letech.
***cis znamená v souladu se svou genderovou identitou.
Ano, to je fakt, teď jste mě dostal.
Když se vrátíme k hledání odhodlání, zda jít do změny. Stává se, že s tím přijde člověk, který to dřív odmítal? Že do toho dorostl?
Určitě existují lidé, pro které je jejich trans identita nepřijatelná a bojují s ní nebo ji potlačili. U sebe v praxi vidím ale zpravidla lidi, kteří v dětství či dospívání pro své prožívání neměli pojmy, nevěděli, jak svou identitu popsat. Připadali si odlišní a říkali si “co je se mnou špatně” a “tohle se nesmí nikdo dozvědět”. Vidím opatrnost a že se lidé bojí. Myslí si, že to nepůjde. Že nebudou nikdy vypadat dostatečně jako žena nebo muž. A proto do tranzice nechtějí jít. Kdyby se toho člověka téma genderové identity vůbec netýkalo, ani s tím nepřijde do terapie.
Ti mí respondenti se všichni zajímali o ženské věci. Ptají se: Proč by měly krajky / tanga / legíny nosit jen ženy!? Vidět tyhle projevy bez znalosti celého příběhu, dalo by se to vidět tak, jde jen o společenskou provokaci, boření stereotypů, demokratizaci módy. Je u nich ale hlubší fascinace druhým pohlavím. Pomalu a jemně to naťukávali…
Ano a pak třeba začali odkrývat další a další vrstvy, šli hlouběji a zjistili, že je jim v tom vlastně dobře.
Asi tak. A pořád jakoby přešlapovali nejistě kolem… Musí být těžké vyjít s tím ven ve společnosti, která je k tomu pořád negativně nastavená. Jak jim v tom můžeme pomoci?
Společnost o tom informovat, edukovat. Před patnácti lety jste o trans lidech v médiích nenašla téměř ani zmínku, kromě bulvarizujících článků. Je fajn, že se to mění a média se učí mluvit o tématu citlivě, korektně a se správnou terminologií (Na konci rozhovoru najdete pár tipů.)
Zásadní problém je v tom, že média ve snaze dělat nezávislou žurnalistiku a dávat prostor různým názorům, dávají prostor názorům, které jsou anti trans, diskriminační a šíří dezinformace. Říkají, že být trans je vada nebo móda. Dělají tím strašnou škodu všem trans lidem a jejich rodinám. To je stejné, jako kdyby média dávaly prostor někomu, kdo tvrdí, že země je placatá a tvrdily, že je to korektní názor.
Komu se podle vás nemá dávat prostor? Co máte na blacklistu?
Podle mě by se prostor neměl dávat lidem a dílům, která záměrně zkreslují fakta a přispívají k patologizaci trans lidí. Zvlášť důležité je být obezřetný vůči knihám, které se tváří jako vědecké nebo odborné, ale vycházejí z předsudků, zkreslených dat či manipulace, aby podpořily určité ideologické cíle, jako je zpochybňování nebo démonizování trans identity.
Například kniha Nevratné poškození od Abigail Shrier byla široce kritizována za šíření nepravdivých informací a vzbuzování paniky ohledně trans mládeže a tranzice. Mnoho odborníků z oblasti psychologie a lékařství poukazuje na to, že tato kniha staví na nekvalitních zdrojích a přispívá ke stigmatizaci trans osob, zejména mladistvých.
Příběh Daniela Blacka, který prošel tranzicí a později detranzicí, na blacklistu rozhodně nemám. Jeho příběh považuji za důležitý, protože přispívá k širšímu spektru trans zkušeností. Co rozhodně za problematické považuju, když je prezentován jako reprezentativní za všechny trans osoby nebo když šíří dezinformace, které škodí trans lidem. Detranzice je velmi vzácný jev, a přesto je v některých médiích a knihách nepřiměřeně a zavádějícím způsobem zdůrazňována.
Na internetu je mnoho informací a dezinformací, doporučíte podle vás korektní a výzkumy podložené zdroje informací?
Skvělé jsou weby Q-psy.cz, za kterým stojí psycholožka Andrea Stašek, nebo Queer Geography Michala Pitoňáka. Oba jsou výzkumníci a téma zkoumají kvalitní metodologií. Neohýbají vědu, což je hodně důležité. Dobrým zdrojem je web organizace Trans*parent. Národní ústav duševního zdraví vydal v tomto roce Standardy péče o zdraví trans gender a genderově rozmanitých osob . Jedná se o obsáhlou publikaci, je to něco, co tu ještě nebylo. Je zazdrojovaná stovkami studií.
Publikace má skoro 250 stran a 66 stran zabírá bibliografie - pozn. HSG
Jen pro doplnění, což ilustruje, jak to tady v ČR zatím ne-funguje: Česká sexuologická společnost má k tématu pouze jeden dokument ve formátu A4.
Není lehké se vyznat v tom, kam za odborníky jít, když jste trans. Jedna ze spoluautorek Standardů, sexuoložka Petra Vrzáčková, říká, že jsou rebelové ti sexuologové a sexuoložky, kteří se věnují trans tématice. Dost mi o zastaralosti odborníků prozradila i Kateřina Klapilová z NÚDZ.
Petra Vrzáčková to tou větou vystihla naprosto přesně. Rebelové jsou v tom, že poskytují péči individualizovaně, že je ti lidé zajímají. Zajímá je, s čím přichází a co potřebují. Ne, že by jim říkali “tady jsi teď a tady budeš pak” a pokud ne, tak nezapadáš do kategorie trans osoby. V Česku je 6 až 7 sexuologů a sexuoložek, za kterými bych své klienty poslal s čistým svědomím.
Část sexuologů vám řekne, že vás nevezmou, protože se v tom neorientují a že se tomu věnovat nebudou. Což je ještě ten lepší přístup. Na jednom pracovišti v Brně ještě nedávno lidi testovali pletysmografem****. Jenže genderovou identitu na pornovýjevech nezměříte. To s tím absolutně nesouvisí. Protože sexuální orientace a gender identita jsou dvě různé věci.
**** Elektrokapacitní pletysmografie - přístroje - u mužů falopletysmograf, u žen vulvopletysmograf - přístroje zjišťují míru vzrušivosti na pornografické výjevy.
Můžete zmínit experty, na něž se doporučujete obrátit?
Petra Vrzáčková je z mého pohledu úplná jednička. Dále Pavel Turčan, který zacvičuje další mladé kolegy. V Plzni Igor Tomeš, v Praze Matúš Růra. A také Hanka Fifková.
Dá se vidět ve statistikách, kolik lidí se odhodlalo k tranzici?
Ano. Z průzkumu Czechsex víme, že lidí, kteří se identifikují jako trans a genderově rozmanití (častěji se v českém kontextu setkáte s termínem nebinární), jsou čtyři promile. To je zhruba 43 tisíc. Od doby, kdy se to sleduje, což je poslední 14 let, úřední tranzicí - tedy podstoupili sterilizaci, která je zatím stále podmínkou, prošlo 1300 lidí. Aktuálně je v nějaké fázi procesu medicínské tranzice přibližně dalších tři a půl tisíce lidí. Takže nám tady někde chybí 38 tisíc lidí, kterých se to téma týká.
4 promile... Není to málo? Nejsou kvůli stigmatu další schovaní?
Může to tak být. V zahraničních výzkumech vycházejí obdobná čísla, ale záleží, koho a kde se ptáte a kdo se ptá. Jakmile jsou to výzkumy mezi vrstevníky a mladými lidmi a nejsou to lékaři, kdo se ptají, jsou to třeba nějaké lidskoprávní organizace, pak se mezi trans a nebinární řadí třeba až 8 procent dospívajících.
Takže se to bude postupem času měnit, co myslíte?
Ano. Trans lidí bude přibývat, a to ne proto, že by někdo někoho napodoboval. To je mýtus. Bylo to podobné i u neheterosexuální orientace. V 70. letech minulého století jste nemohli najít “žádné” lesby a gaye. Pak se o tématu začaly šířit informace a teď jsme v Česku na 7 procentech neheterosexuálních lidí. Jaká je teď morální panika kolem trans lidí, byla morální panika tehdy i kolem leseb a gayů. Ty narativy byly úplně stejné: že je to nemoc, že je to nápodoba, někdo bil na poplach, ať se o tom needukuje, že se tím děti nakazí a podobně. Jediné, co se děje, když se o věcech mluví, je, že se lidem dává možnost najít se v tom, co prožívají, ať je to cokoliv. A tudíž je i vyšší šance, že se budou cítit lépe. Takže počty v průzkumech budou růst, ale o lidi, kteří už v populaci jsou.
Nejčastější reakce na otevření tématu trans gender je otrávené “ježíšmarja zase”. Mluví se o tom podle vás hodně?
Trans téma je tady víc otevřené teprve, a ne zase. Lidé si myslí, že to každý máme stejně. Musíme se vzdělávat, abychom se dozvídali, že to tak není, a také proto, abychom poznali, co z toho, co se k nám ve veřejném prostoru dostává za informace, je pravda a co jsou mýty. Je to neznalost a dezinformace, co vytváří bariéry a nepřátelství mezi lidmi.
Lepší životní start
V letošní výzkumné zprávě Queer zdraví se ukázala u trans lidí velká rizikovost depresivnosti a úzkostnosti.
- V silném až extrémním riziku depresivity je 50 % trans mužů, 45.2 % trans žen a 51.3 % nebinárních lidí
- V silném až extrémním riziku úzkostnosti je 45.5 % trans mužů, 36 % trans žen a 43.3 % nebinárních lidí.
Pro trans lidi je extrémně důležitá podpora a přijetí rodiny. Jak se k tomu jako rodiče máme postavit, když naše dítě udělá coming-out? Když už vidíme známky v dětství?
To, s čím mají rodiče problém, není často ani trans identita dítěte, jako spíš to, co se s tím pojí. Rodiče mají o svoje dítě strach. Protože ví, v jaké žijeme společnosti a že je to stigma. Že trans lidé jsou diskriminovaní a že jim může něco hrozit. Od nadávek přes útoky. A co pomáhá, je mít informace, ne dezinformace.
Je dobré vědět, že máte od coming-outu do tranzice dost času. Navíc čekací doby u expertů jsou dlouhé. Člověka čeká dlouhé diagnostické kolečko. Takže si na nějaké hormony počká klidně rok a půl nebo dva roky.
A co je hrozně důležité, je uvědomit si, že když nám to dítě sděluje, už to má promyšlené. Zpravidla. Na to je hezký výzkum od Michala Pitoňáka Být LGBT+ v Česku z roku 2022. Je tam zachyceno, jak probíhá uvědomění genderové identity, a to jak vnitřní coming-out, tak ten vnější - jdu a někomu to řeknu. A ten rozdíl je u trans mužů tři roky. Uvědomění je třeba ve 13 letech a řeknou to v 16, 17. U trans žen je uvědomění v 15 letech a vnější coming-out v 21,5 roku. Mnohem delší.
Viz graf 👇
Až když jsou venku z rodiny…
Na to už se výzkumník neptal. Můžeme se dohadovat. Nebinární lidi to mají podobně jako trans muži. Tenhle jednoduchý graf může hezky vyvrátit to, co píše Abigail Shrier v knize Nevratné poškození - že se to výhradně týká jenom dospívajících biologických dívek. Netýká. Protože když se díváme na ten graf, tak nám z toho vypadávají trans ženy, protože s tím “jdou ven” v průměru až v dospělosti. Takže se nedostanou v takové míře do statistik dospívajících. A to jsou ty pokřivené pohledy, které se zneužívají. Samozřejmě byly to průměry. Samozřejmě se vyskytují i dospívající trans holky.
Dochází k uvědomění až v pubertě? S propuknutím dospělé sexuality? Jak máme číst trans hry v dětství?
Většinou přicházejí s pubertou a s hormony. Ale je skupina trans lidí, na kterých to bylo pozorovatelné a kteří si to i pamatují už v dětství. Třeba v nějakých 3, 4, 5 letech. Už tam můžeme vidět první ukazatele. Pak je otázka, jak na to reagovali rodiče, jestli to úplně zašlápli nebo ne. Teď jsem zrovna měl klienta, který mi říkal, že když to řekl doma, tak mu máma řekla, že to není možné. Ať se svleče a jde se podívat do zrcadla a přijde jí říct, co má. Nebo jsem měl klientku, pro jejíž rodinu to bylo absolutně nepřijatelné. Ta to věděla dřív, ale protože věděla, že by to nikdo nepřijal, tak to v sobě zadupala. Pak se to otevřelo až po třicítce.
Je to jiné, když to otevře takhle ve třiceti? Když už je člověk opravdu nezávislý?
I tak je to proces. Je hezké, když přijde úleva "já můžu". Ale než se k ní dopracují, tak to může být hodně bolavé. Lidé třeba můžou auditovat, kolik uteklo času, objeví se mnoho pocitů kolem toho, že je rodiče nepodpořili. Často je to symptomatické, to znamená, že je rodiče nepodpořili v řadě jiných věcí, které se tranzice vůbec netýkaly. Hodně často se dostáváme do hloubky vztahové dynamiky rodiny. Tranzice dobře zviditelňuje i nepřijetí v jiných věcech, která nejsou tak patrná.
Co můžeme udělat pro naše děti už v dětství?
Přestat genderovat. Cokoliv - oblečení, hračky, zájmy… Ať si každý nosí, co chce, a hraje, s čím chce. Že si kluk hraje s panenkou, neznamená, že bude gay nebo trans. Ani náhodou. Co se zmiňuje, je, že čím víc rozmanitých projevů mají děti a dospívající, než by bylo typické pro dané pohlaví - oblečení, hračky, projevy, zájmy, kamarády - tím vyšší je pravděpodobnost, že budou v LGBT+ spektru.
Důležité je s tím dítětem normálně být a dovolit mu, ať si koupí, co chce, a neříkat mu, že tohle kluci / holky nenosí. Nechat dětem volnost, ať si plují životem, jak potřebují.
Samozřejmá by měla být obecná edukace. Tu by měla zajišťovat rodina i škola. Ve školách už se to taky posouvá. Je tu nový projekt Učím o LGBT+, kde jsou i metodické manuály nebo doporučení, jak se dá s těmito tématy pracovat.
Neměli bychom tato témata zastírat, měli bychom o nich mluvit naopak normálně. Fajn je se třeba podívat na LGBT+ film, obzory rozšiřuje i to, když máme nějaké LGBT+ známé či příbuzné. Mluvme o nich normálně - strejda s partnerem. Dobré je mluvit o tom, že ať to budou mít děti jakkoliv, budeme je mít rádi.
Já se na tohle hrozně těším. Mám manželku a brzy se nám narodí holčička. Těším se na to, že budeme vychovávat. Nám bude úplně jedno, koho si naše dítě přivede, jestli to bude holka, kluk, trans holka, trans kluk nebo nebinární člověk. U nás nebude muset dělat coming-out. Je super cítit se doma svobodně tím, kým jsem, a mít možnost se poznávat.
Vy jste ideální rodiče! Takhle to moc dětí zatím nemá.
Říkali jsme si s manželkou, že se moc těšíme na svět, kdy coming-out nebude potřeba. Jednou se na dnešní dobu budeme ohlížet a říkat si, že to byl pravěk.
Já jsem o této tematice nechtěla na začátku moc psát, protože jsem s tím neměla moc osobních zkušeností. Ale už přes první respondenty mě to úplně vtáhlo. Je to nesmírně inspirativní. Jak to konkrétně trans lidé nemají jednoduché, a přesto si tu cestu hledají a nacházejí, zesíleně té většině ukazují to vlastně strašné: že žít po svém vyžaduje odvahu. Ukazují většině to, co vidět nechce: že to jde!
Nedávno jsem něco podobného četl. Že trans téma společnost irituje, protože si trans* lidé dovolí být tím, kým jsou. I přes ty obrovské překážky. Brnká to pak na ty struny typu Já si nedovolím tohle, a oni si dovolí takovou velkou věc.
A přitom jsme zjevně každý jiný…
Mám v rámci svých školení jednu aktivitu, kde ukazuju, co je genderová identita. Že to nejsou jen ty dva body holka - kluk, ale je to škála. Lidé si zaklikávají, kde se na té škále cítí, co se týče projevů, oblečení, prožitků a biologie. Tím, že je to škála a je to anonymní, nikdo neví, jak kdo hlasoval, tak vychází zajímavé věci. Ještě nikdy jsme neměli školení, kde by všichni byli úhledně v těch krajních pólech. A přitom tam jsou samí vizuálně jasní muži a jasné ženy. Je jich tam třeba jen dvanáct. Jsou pak překvapení, jak jsme rozptýleni ve spektru i v takhle nižších počtech. Jaká rozmanitost pak musí být ve světě.
Jak poznat konverzní terapii
Jaké jsou nejčastější mýty o trans gender lidech?
Že to je nemoc nebo důsledek výchovy. To je mýtus. Že to je móda. To je mýtus. Že se trans lidé na sebe snaží upozornit a jsou sebestřední. To je mýtus. Že nikdy nebudou spokojení. To je mýtus. Že všichni chtějí operace. To je mýtus.
Neslýcháte někdy i to, že to je drahé a platíme to všichni z daní? Že to je zatěžování zdravotnického systému?
Asi jsem to i zaznamenal. To stačí srovnat s tím, kolik stojí systém kuřáci a alkoholici. Řešit problémy duševního zdraví taky dost stojí. Je lepší vytvářet zdravé prostředí, kde se lidé budou cítit dobře, než pak řešit následky. Sebevražednost je mezi trans lidmi vysoká - 32 % - 50 % v evropských zemích (více v dokumentu NÚDZ). Takže se bavíme vlastně o ceně lidského života.
Je možné sehnat v tomhle tématu psychoterapii?
Je. Větší problém ovšem vidím v tom, že ne všichni terapeuti mají expertízu a hlavně komplexní zkušenost. Já jsem taky procházel terapií, a i když jsem měl štěstí na dobré lidi, přesto jsem u nich narážel na limity v chápání a přijímání trans tématu. Znám lidi, kteří někam chodili, a bylo to dobré, dokud nenarazili na to, že jsou trans. Dřív či později se to vynoří, pokud to člověk v sobě má. Říkali, že to zmínili a ten terapeut to prostě přešel. Ignoroval to. Ani nezpozorněl, ani se nezeptal. Nebo jsou terapeuti, kteří vám budou dělat prvky konverzní terapie, i když to tak nemusí přímo nazvat.
Co je konverzní terapie: Psychoterapie, jejímž cílem je z LGBT + lidí udělat heterosexuály a cisgender osoby. Pojímá odlišnou orientaci a identitu jako duševní nemoc nebo problém. Tento v historii dlouho běžný přístup je v některých státech teď už zakázaný. V Česku stále ne.
Jak vypadají známky konverzní terapie? Kdy máme zbystřit?
Terapeut s vámi třeba mluví tak, že to tak nemůže být a vede vás k tomu, jestli už jste dostatečně prozkoumala svojí ženskou část, pokud přicházíte v ženském těle. Říká vám, že jste určitě ještě nezkusila všechno a že se máte víc napojit na své ženství. Tam už bych hodně zbystřil.
Místo, aby ho vedl ke zkoumání toho, s čím člověk přichází?
Ano. Ono totiž zkoumání a upřímnou snahu o vytvoření vztahu k genderu, ve kterém jsme vychováváni, má za sebou velká část trans lidí. Řeknou vám, že to zkoušeli, dlouho, roky a že to fakt nejde. Mají za sebou etapu zkoušení lodiček a make-upů nebo naopak kurzů přežití a podobně. A nepomáhá to. To zpochybňování, že nezkoušeli dost, není nijak přínosné.
Slyšel jste vyloženě o deklarované konverzní terapii v Česku?
Nevím tady o nikom, kdo by tak svou praxi přímo nazýval. To hodně frčí v USA, na Netflixu je o tom film Pray Away: Očista modlitbou. Tady v Česku se spíš setkáme s tím záměrným znejišťováním a zpochybňováním. Hledání, zda to nemůže souviset s tím, že lidé neměli dostatečný ženský nebo mužský vzor nebo jim chyběl otec, že nemají dostatečně objevenou vnitřní ženu nebo muže.
Tudy se tedy vůbec nejde?
Ono záleží, jak to zkoumáte. Není dobré, pokud se vás terapeut snaží opravit a vměstnat do cis heteronormativních***** kategorií. Když pracuji s klienty, jsem vždy na jejich straně. Já nevím, jestli je někdo trans nebo ne. Nikomu neříkám, co je dobře a špatně. Já jim pomáhám zkoumat a objevovat sebe samé. Můj úmysl není je opravit nebo dovést k tranzici. Ale pomoci jim prozkoumat, kdo jsou, jaké jsou jejich motivy, proč do čeho jít nebo nejít. Zkoumáme spolu, jestli třeba od něčeho neutíkají nebo se neunáhlují. Nevhodné je nastavení, kdy vedeme lidi směrem, kam chceme my - terapeut nemá vyrábět heterosexuály nebo trans lidi, má poskytovat bezpečný prostor pro zkoumání toho, co je moje autentické bytí, přirozenost.
***** cisheteronormativita - termín vyjadřuje přesvědčení, že heterosexualita a soulad s vrozeným pohlavím jsou považovány za jediné normální, a proto i automaticky od všech předpokládané, očekávané. Všechny jiné pak nejsou stejně hodnotné.
O čem je podle vás ještě v tématu trans důležité mluvit?
O politicích*političkách a k politikům. O tom, jak přispívají ke kultuře komunikace o tomhle tématu. Často ho využívají k tomu, aby získali politické body. Měli by vzít v potaz, že mají odpovědnost za životy všech svých spoluobčanů i trans lidí a neměli by dělat hon na čarodějnice.
Kdo je Adam Šimek?
Queer psychoterapeut. Věnuje se terapeutické práci s LGBT+ lidmi, nejčastěji doprovází trans*lidi na jejich cestě nejen tranzicí, ale i směrem ke spokojenosti v životě. Školí sociální pracovnice*íky, učitele*ky a terapeuty*ky ve specificích práce s trans*lidmi. Edukuje o trans* tématu na instagramovém profilu adam.gabriel.simek.
Pár tipů, jak mluvit fér s trans osobami
👉Trans člověka nikdy neoslovujte v rodě, který používal před tranzicí, a jménem, které měl před ní. Označuje se to jako misgendering, resp. deadnaming.
“Drtivá většina trans lidí nemá rádo svoje staré jméno a identitu.” Lenka Králová
👉Transgender osoba není totéž, co transvestita. Je to něco úplně jiného. 👇
Trans osoba se neztotožňuje s genderem, který jí byl určen po narození.
Transvestismus (v současné době se používá spíš termín crossdressing) znamená nošení oblečení typického pro opačné pohlaví. Nemusí být vždy spojený se sexuálním vzrušením a jeho motivace mohou být různé. Může se vyskytnout u lidí všech genderů.
👉Proč nepoužívat termín “změna pohlaví” nebo “přešití”? Termíny redukují téma na tělesnou proměnu a přešití je až hanlivé. Ne každý trans člověk může a chce podstoupit všechny dostupné operativní zákroky či hormonální terapii.
👉Proč je špatně: “Narodil(a) se ve špatném těle”? Je to zavádějící formulace, která dělá z trans člověka kuriózní medicínský případ. I když existují trans gender a nebinární lidé, kteří mají ke svému tělu odpor, jsou i tací, kteří ho přijímají.
👉Proč není dobře věta: “byl muž a teď je žena” (nebo naopak). Tranzice není změna rodu, je to přizpůsobení se skutečnému, prožívanému rodu. Výjimkou mohou být v tomto ohledu genderově fluidní lidé, u nichž genderová identita mění, nicméně je vždy důležité se zeptat dotyčných, zdali s takovou frází souhlasí.